Rok po srpnové okupaci odstartovaly masové protirežimní protesty. Vyžádaly si pět mrtvých

Srpnovým demonstracím předcházel úspěch československých hokejistů ve Stockholmu, kteří porazili sovětské mistry světa v obou vzájemných zápasech, což se bralo jako národní vítězství nad okupanty.

Při pražských oslavách, kdy byl pomník sv. Václava vyzdoben státními vlajkami, květinami a nápisy „Nechceme okupanty, chceme svobodné Československo“ kdosi, možná z příslušníků StB či provokatérů, vyvolal útok na kancelář sovětského Aeroflotu. To se bralo jako jeden z důvodů k tvrdým represivním opatřením proti protestujícímu davu.

„Demonstrace začaly v Praze s předstihem, na Václavské náměstí se lidé začali scházet každý podvečer již od 16. srpna. Pokud budeme mluvit o demonstracích na celém území republiky, začaly v podstatě až 21. srpna. V Brně a na jiných místech Moravy skončily až 22. srpna. Vyžádaly si pět mrtvých – tři v Praze, dva v Brně,“ připomněl pro Novinky historik Milan Bárta z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), který se mimo jiné specializuje právě na události let 1968–1969.

Dne 20. srpna trvaly srážky v ulicích mezi Václavským a Staroměstským náměstím trvaly téměř do půlnoci. Proti obuškům, slznému plynu a vodním dělům se část bránila házením kamenů, vyrostly i barikády. Nakonec demonstranty rozehnala až armáda.

Ještě předtím však za Prašnou bránou začali milicionáři střílet z nákladního automobilu do davu, v němž zahynuli dva mladíci: osmnáctiletý František Kohout (průstřel hlavy) a o rok starší Vladimír Kruba (průstřel krajiny srdeční).

V den výročí okupace, tedy 21. srpna 1969, protesty vrcholily. V desítkách závodů se konaly manifestační stávky, několik podniků přerušilo práci a Václavák byl už v poledne téměř plný. Když pořádkové síly náměstí vyklidily a uzavřely, střety se přesunuly do okolních ulic a odpoledne se rozšířily na Vinohrady, do Vysočan i Karlína.

Demonstranty rozehnala až v pozdních večerních hodinách opět armáda s tanky. Výsledkem bylo 15 postřelených. Na Tylově náměstí byl navíc zraněn čtrnáctiletý Bohumil Siřínek, který o tři dny později v nemocnici svým zraněním – průstřelu břicha – podlehl.

Neprotestovalo se jen v Praze, ale i v Mladé Boleslavi, Liberci či Ústí nad Labem.

Tragický průběh měly protestní akce 21. srpna v Brně – od rána se ve středu města shromažďovali lidé, odpoledne byla rovněž povolána armáda a i zde vyrostly barikády. Při potlačování demonstrace tu byli zastřeleni osmnáctiletá Danuše Muzikářová a osmadvacetiletý Stanislav Valehrach. Dalších osm jedinců bylo postřeleno.

Pouliční protesty probíhaly též v Bratislavě, slovenské události roku 1969 však měly méně dramatický průběh a normalizační proces zde proběhl rychleji.

Neklidná atmosféra panovala na území republiky i další dny, v Brně byl vyhlášen zákaz nočního vycházení. Proti demonstrantům bylo celkem nasazeno kromě jednotek VB a oddílů ministerstva vnitra na 20 tisíc vojáků a 27 tisíc příslušníků milicí. Zadrženo bylo asi 2400 lidí. Další „pomoc“ od přítomných sovětských vojsk nebyla potřeba.

Co se týká příprav samotných protirežimních protestů, podle Bárty nebyly nijak organizované, ale vyzývaly k nim letáky, které se masově šířily po celé republice od konce jara 1969.

„Vyzývaly nejen k protestům, ale i k uctění hrobů obětí srpna 1968, k bojkotu veřejné dopravy, nošení trikolory apod.,“ zmínil historik s tím, že navrhovaly také nazvat 21. srpen „Dnem hanby“.

Stanovit počty lidí, kteří se účastnili, je nicméně prakticky nemožné. „Šlo o masové protesty, západní pozorovatelé odhadli počet lidí jen na Václavském náměstí v poledne 21. srpna na 50 až 100 tisíc. Další se shromažďovali jinde a desetitisíce jiných lidí se neúčastnily přímých protestů, ale daly svůj postoj najevo nošením černé stuhy či trikolory, bojkotem dopravy, kulturních zařízení nebo jiným způsobem doporučovaným v letácích,“ popsal Bárta.

Výročí srpna 1969 je v přímé spojitosti se srpnem 1968. Zatímco tehdy republiku okupovala cizí vojska a na odpor se postavila drtivá většina národa včetně vedoucích politiků, rok po tom stála v čele státu a KSČ promoskevská vedení.

„Paradoxně šlo přitom často o stejné lidi jako před rokem,“ upřesnil odborník z ÚSTR.

Již dříve k těmto smutným historickým událostem vyjadřoval i historik a pedagog Zbyněk M. Duda, naposledy ve dvoudílném knižním vydání S odvahou v srdcích (Centrum české historie, 2016 a 2018), když uvedl, že srpen 1968, poznamenaný okupací armád Varšavské smlouvy pod vedením SSSR, národ dokázal ve vzdoru na delší čas sjednotit, naopak srpen 1969 na dalších 20 let národ hrubě zlomil.

„Neboť proti vlastnímu lidu dokázala vládnoucí komunistická moc povolat všechny represivní ozbrojené složky, které se na svých spoluobčanech podepsaly krvavým masakrem,“ dodal nyní pro Novinky.

Není tak současné kulaté výročí vlastně v něčem tragičtější než okupace, když tentokrát „jsme to zvládli sami proti sobě“?

„Jako již tolikrát v minulosti opět stáli Češi, Moravané, Slezané a tehdy i Slováci – proti Čechům, Moravanům, Slezanům a Slovákům. Nelze tedy ani půl století od této národní tragédie přestat připomínat zločiny komunismu, vždyť tehdejší vykonavatelé vražedných rozkazů zůstali nejen nepotrestáni, ale pokud ještě žijí, obdrželi za tyto zločiny vysoké výslužné a dostatečné důchodové zabezpečení – na rozdíl od dožívajících hrdinů 2. světové války a vlastenců mučených v 50. letech jen proto, že nikdy nezradili svou vlast, své svědomí a svůj národ,“ konstatoval Duda.

„Srpen 1969 je symbolickou tečkou za pražským jarem a krutým mementem toho, jak se Češi postavili proti Čechům. Potlačení protestů spolu s pendrekovým zákonem znamenalo ukončení hromadného odporu proti Husákově normalizaci, a to téměř na dvacet následujících let,“ doplnil ho Bárta.

„Bez invaze cizích vojsk by k podobnému procesu ovšem nejspíše nedošlo a i brutálnost zákroků bývá vysvětlována snahou Husákova vedení ukázat Moskvě, že má situaci pevně v rukou a není nutné znovu aktivovat sovětské jednotky – již v ČSSR umístěné,“ vysvětlil Bárta.

Samotný vpád vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 se udál v období tzv. Pražského jara, v období uvolněné atmosféry „socialismu s lidskou tváří“. O volnější atmosféře svědčí i vydání kritického manifestu Dva tisíce slov, který podepsalo více než sto tisíc lidí.

Postupné uvolňování ale nakonec vedlo k takzvanému zvacímu dopisu, v němž konzervativní křídlo komunistické strany tvrdilo, že Československem zmítá kontrarevoluce, vlna nacionalismu a antikomunistických nálad.

Dopis určený Leonidu Brežněvovi, předsedovi Nejvyššího sovětu, zval Sovětský svaz, aby poskytl pomoc všemi prostředky k záchraně státu. Podepsali ho Alois Indra, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka, Antonín Kapek a Vasil Biľak.

Veškeré reformní tendence tak uťala invaze vojsk. Armády pěti zemí (SSSR, Maďarska, Bulharska, Polska a částečně i NDR) překročily státní hranice v noci z 20. na 21. srpna. V první vlně přijelo zhruba 100 tisíc vojáků, 2300 tanků a 700 letadel. Postupně počet okupantů vzrostl až na 750 tisíc.

Spolu s obsazením klíčových prvků infrastruktury byli zadrženi a internováni vedoucí představitelé země v čele s generálním tajemníkem KSČ Dubčekem, ústřední reformní tváří pražského jara. Političtí představitelé byli posléze donuceni odcestovat do Moskvy a až na Františka Kriegela pod nátlakem podepsali tzv. moskevské protokoly legitimizující „bratrskou pomoc“.

Kriegel byl jediný člen delegace, který protokoly podepsat odmítl, a jeden ze čtyř poslanců Národního shromáždění, kteří na podzim 1968 hlasovali proti přijetí smlouvy o „dočasném pobytu“ sovětských vojsk na území ČSSR. Po roce 1968 byl pronásledován, později se stal signatářem Charty 77.

Jen do konce roku 1968 si okupace vyžádala podle posledních zjištění historiků 137 mrtvých. Celkově během pobytu okupačních vojsk v Československu zemřelo přes 400 lidí.

Symbolem odporu se stalo sebeupálení studenta Jana Palacha, který se dne 16. ledna 1969 na protest proti okupaci a hlavně proti pasivitě společnosti zapálil v Praze u Národního muzea. Svým zraněním podlehl o tři dny později.

Poslední sovětští vojáci odešli z Československa v polovině roku 1991.