Hlavní obsah
Uložení rakve s tělem Klementa Gottwalda v Národním památníku na hoře Vítkově 19. března 1953. Bývalý prezident Gottwald ve výřezu. Foto: Jiří Rublič, Rostislav Novák, ČTK

Nejdřív mu prý upadly nohy, jež nahradily dřevěné protézy. Pak podlehly zkáze ruce a nakonec i hrudní koš, který znovu vyrobili z chirurgické oceli. Z mumifikovaného těla Klementa Gottwalda zůstala víceméně zachovaná jen hlava... To se tradovalo dlouhá léta, dnes už však víme, že šlo jen o fámy. Proč vůbec vznikly?

Uložení rakve s tělem Klementa Gottwalda v Národním památníku na hoře Vítkově 19. března 1953. Bývalý prezident Gottwald ve výřezu. Foto: Jiří Rublič, Rostislav Novák, ČTK
Příběh Gottwaldovy mumie

Zvěsti o rozkladu Gottwaldovy mumie se poprvé objevily už měsíc po prezidentově pohřbu. „Mezi lidmi se trousí zprávy, že prý Gottwalda špatně nabalzamovali a už se jim rozkládá, takže bez masky se k němu jít nedá,” zapsal si do deníku 19. dubna 1953 Josef Charvát, jeden z prezidentových lékařů.

Časem přinesla šeptanda i konkrétní detaily. Podnětem k nim byly „zmínky o drobném zhrubnutí reliéfu kůže na vnitřní ploše ukazováku pravé ruky dne 16. února 1959, která byla podle příslušné zprávy soustavně podle instrukcí ošetřována až do měsíce června, kdy bylo konstatováno, že proces zhrubnutí již nepokračuje a stav pokožky se zlepšil,” konstatuje historik Luděk Vacín ve studii publikované v periodiku Securitas Imperii.

Mumifikace probíhala za přísného utajení, protože Sověti se nechtěli dělit o know-how.

Jak historik dodává, podle dostupných pramenů bylo Gottwaldovo nabalzamované tělo až do dne kremace 12. června 1962 v bezvadném stavu. Nezpopelnili ho kvůli rozkladu těla, ale v důsledku měnícího se politického klimatu. Navíc se udržování mumie prvního dělnického prezidenta notně prodražovalo.

„Důvody a okolnosti uzavření mauzolea v roce 1962 byly výlučně politického a ekonomického rázu a se stavem Gottwaldova těla nesouvisely,” shrnul výsledky svého bádání Luděk Vacín. Ale popořádku...

Lid mu nedal setlíti

Klement Gottwald zemřel v sobotu 14. března 1953, tři dny po návratu z pohřbu Josifa Vissarionoviče Stalina. Navzdory doporučení lékařů trval na tom, že do Moskvy poletí letadlem, což se mu stalo osudným: v důsledku změn tlaku při letu praskla výduť srdeční aorty (tzv. aneurysma bylo důsledkem prezidentovy syfilidy). O nabalzamování prezidentova těla rozhodl politický sekretariát ÚV KSČ necelou hodinu po jeho smrti.

Sarkofág s Klementem Gottwaldem. V popředí vpravo dcera Marta s manželem, ministrem národní obrany Alexejem Čepičkou, zleva se k ní naklání ministr informací Václav Kopecký.

Foto: NA, f. KSČ-ÚV (1945–1989), Kancelář prvního tajemníka ÚV KSČ Antonína Novotného

První fixační nástřiky zřejmě proběhly již během pitvy. Jak prozradil Luďkovi Vacínovi tehdejší zástupce náčelníka odboru pro ochranu mauzolea Miroslav Hubka, několik dnů po pitvě byly ostatky převezeny do speciálně zřízené laboratoře ve vile Pod Kaštany 24 v Praze 6 - Bubenči, kde je sovětští balzamovači připravili speciálně pro pohřeb. „Napajcovali ho něčím. To byla taková povrchní práce, aby vypadal tak jako lidsky,“ uvedl Hubka v rozhovoru s Vacínem.

Přesnější popis publikovali pitevní laborant Jan Frišhons a historik Luděk Vacín ve Sborníku Národního muzea:

„Pro účely vystavení na Hradě bylo tělo dočasně fixováno přes vyčištěné cévní řečiště, srdečnici a kanyly vodným roztokem 20% formolu, 5% etanolu, 10% glycerinu a 15% octanu draselného s následnými dočasnými podvazy větví kvůli lepší fixaci končetin. Dle potřeby byla eventuálně provedena lokální injektáž některých oblastí, např. podkoží hrudní a břišní stěny apod. Obličej a ruce byly současně ovlhčovány obdobným roztokem pomocí namočených obkladů ze sterilní vaty. V roztoku smočená vata se vkládala i do dutiny hrudní a břišní. Oční bulvy mohly být odstraněny a nahrazeny protézami. Oční víčka byla nejspíše uzavřena několika vnitřními stehy. Následně byly provedeny kosmetické úpravy jako sešití švů po řezech otevřených při pitvě, tělo bylo oblečeno a (znovu) uloženo do rakve na katafalku ve Španělském sále.“

První dělnický prezident Klement Gottwald, foto z pohřbu

Foto: ČTK

Při pohřbu měl prezident na sobě modrou generálskou uniformu s nárameníky vrchního velitele ozbrojených sil a rubínovou rudou hvězdou na hrudi. Vzletně to shrnul tehdejší ministr kultury Václav Kopecký.

„Náš pracující lid nedal setlíti tělu Klementa Gottwalda, nýbrž s láskou je uložil v Národním památníku na hoře Vítkově. A sem budou přicházeti lidé, aby spatřili drahou tvář toho, jenž se zasloužil o jejich šťastný život,“ napsal v úvodu k obrazové publikaci o Klementu Gottwaldovi.

Přísně tajná mumifikace

Prezidentovo tělo v mauzoleu spočinulo až koncem roku 1953. Po pohřbu totiž následovala hlavní balzamovací fáze, která měla udržet tělo ve stavu schopném vystavování „na věčné časy“. V bubenečské vile ji provedla skupina sovětských specialistů pod vedením biochemika Sergeje Rufoviče Mardaševa. Šlo o zkušené odborníky, kteří v té době pracovali na balzamování Stalina, udržovali tělo Lenina a dohlíželi na péči o tělo bulharského předáka Dimitrova.

Osvětlení nesmělo za žádných okolností zhasnout – kdo by chtěl zůstat potmě s mrtvým.

Mumifikace trvala sedm a půl měsíce a probíhala za přísného utajení, protože Sověti se nechtěli dělit o know-how. Péči o Gottwaldovo tělo předali českým lékařům až v únoru 1955. A pravidelně se po roce a půl vraceli, aby provedli remonty neboli doplňující balzamizace.

Zatímco sovětští lékaři pracovali na mumii, v památníku na vrchu Vítkově probíhaly stavební úpravy pod bdělým dohledem ministra národní obrany Alexeje Čepičky, Gottwaldova zetě. V přízemí, kde původně spočíval mramorový náhrobek prezidenta Masaryka – ten byl použit jako stavební materiál – vznikla slavnostní smuteční síň, v níž bylo později Gottwaldovo tělo v proskleném sarkofágu vystavováno.

Z velína se ovládalo technické vybavení mauzolea včetně vzduchotechniky, vytápění a osvětlení.

Foto: Petr Králík, ČTK

Technický oříšek přestavovalo osvětlení: jednak nesmělo za žádných okolností zhasnout – kdo by chtěl zůstat potmě s mrtvým – , jednak muselo vdechnout živou barvu do mramorově bílých bezkrevných tváří. Toho se dosáhlo prostřednictvím bodových reflektorů s barevnými filtry.

Továrna na udržení těla

O patro níže vyrostlo zázemí pro údržbu mumie. Přímo pod smuteční síní ležela sterilní klimatizovaná laboratoř s mrazicím boxem. Obě místnosti spojovala hydraulická zdviž, na které sjížděl sarkofág s tělem dolů. Musela se pohybovat úplně hladce, aby nedošlo k poškození mumie.

Tělo bylo vystavováno několikrát týdně, zbytek doby leželo v mrazicím boxu, jenž byl součástí laboratoře. Laboratoř dělily od sousední místnosti pro lékaře hermeticky uzavíratelné dubové dveře potažené plechem, které pomáhaly udržovat konstantní podmínky: teplotu 15 stupňů Celsia a vlhkost vzduchu 80 %. Na lékařskou místnost navazoval velín, kde se kontroloval chod strojů včetně vzduchotechniky, a poté strojovna se skladem.

Historik Jan Galandauer nazval v dokumentu ČT celé podzemní zařízení „jakousi továrnou nebo dílnou na udržení těla Klementa Gottwalda“. Fungování této „továrny“ bylo věcí státního zájmu a bděl nad ním speciální útvar ministerstva vnitra.

Já to byl, kdo nechal soudruha Gottwalda spálit. To nebyla pieta, ale cirkus.
Antonín Novotný

Kromě skupiny pěti lékařů, kteří na kontrolu stavu těla dojížděli ze svých pracovišť, tam mělo pracovat 98 přísně prověřených zaměstnanců ministerstva: dispečeři, již sledovali záznamy teploměrů a vlhkoměrů, seřizovali je a čistili sarkofág, strážní služba, řidiči, elektrikáři a laborantky, přesněji řečeno uklízečky vyškolené zároveň k obsluze sterilizačního zařízení. Ty udržovaly v mauzoleu naprostou čistotu. „Všechno lihem vypucovat se muselo, dlaždice musely být alabastrové. Ty holky byly nasáklé lihem,“ vzpomíná Miroslav Hubka ve Vacínově studii.

Prověření zaměstnanci mauzolea byli nadstandardně placeni, ale šlo o draze vydělané peníze. Na své obavy vzpomíná zástupce náčelníka takto: „Nemohl jsem čekat žádné milosti. Já jsem byl kolikrát tak vyklepaný, že jsem kouřil jako ďas. Kdyby kdokoli z lidí, kterým jsem velel, udělal nějaký průšvih, šel jsem do basy…“

V bývalé laboratoři jsou dnes umístěny zbytky Gottwaldova náhrobku.

Foto: Martin Štěrba, Josef Horázný, ČTK

V nepřetržitém provozu se sledovala i činnost každého stroje, protože jakékoli selhání mohlo mumii poničit. Režim byl opravdu přísný a lékaři vedli každý den velmi podrobné zápisy, aby si kryli záda.

Poplach vyvolala moucha i fekálie

„Tělo pozorováno sklem sarkofágu. Vlhkost obličeje dobrá na obou stranách. Ve srovnání s předešlými dvěma dny pokožka obličeje výrazně nabrala vláhu. Při pohledu zblízka přes sklo dobře viditelná rovnoměrná blanka vláhy v obou lícních oblastech, bez ohniskových shluků. Vzhledem k tomu se pokožka nepatrně a přirozeně leskne, což nebrání vystavení. Ušní boltce velmi dobře vlhké,“ shrnuje zápis z 10. října 1954, publikovaný ve Sborníku Národního muzea.

Sebemenší závada vyvolala velký poplach a byla úzkostlivě dokumentována. Ke dvěma drobným nehodám došlo v roce 1955. Nejdříve shořela „muchobijka“, zařízení, jež elektrickým proudem zabíjelo hmyz, o dva dny později došlo ke vznícení elektrického motoru v podstavci sarkofágu. Přestože šlo o malé závady, hlášení je popsalo do zcela malicherných detailů.

„Soudruh profesor Mardašev provedl podrobnou prohlídku kůže viditelných částí těla pomocí binokulární lupy. Nebyly při tom nalezeny žádné změny objemu, reliéfu ani barvy pokožky. Nad pravým obočím, na pravém horním víčku očním, na levém nehtu palce a na ulnární straně levého palce bylo nalezeno po jedné drobné částečce velikosti špendlíkové špičky, černé barvy. Částečky byly odstraněny a uschovány pro mikroskopické vyšetření,“ konstatuje zápis, který vznikl po shoření elektromotoru.

Třetí poplach vyvolaly fekální vozy, jež vypustily svůj obsah do nedalekého kanálu. „Vedení mausolea bylo upozorněno na to, že sirovodík je velmi nebezpečný pro objekt (prezidentovu mumii), neboť může reagovat s kovy a tvořit tmavě zbarvené sirníky, což nezvratně může změnit barvu pokožky. O této události je třeba sepsat podrobný protokol a zamezit jejímu opakování,“ konstatuje část zápisu z 9. listopadu 1961.

Nezetlel, ale prodražil se

Denní zápisy znějí dnes úsměvně, nešlo však vůbec o stihomam lékařů a velitelů mauzolea. „Zařízení (původně) značného ideologického významu, jehož vznik a provoz stály desítky milionů korun a k jehož úspěšnému fungování bylo zapotřebí využít metody, jež byly předmětem státního tajemství SSSR, by pro odpovědné osoby znamenaly přinejmenším konec kariéry,“ konstatuje Luděk Vacín a dodává: „Něco takového jako léta trvající rozklad Gottwaldových ostatků se ve světle těchto dokumentů a svědectví jeví jako holý nesmysl.“

Že bylo nabalzamované tělo před spálením v dokonalém stavu, mu ostatně výslovně potvrdil i profesor Zdeněk Lodin, jeden z českých lékařů, kteří o tělo pečovali.

Proč tedy byla mumie spálena? Kremaci prosadil prezident Antonín Novotný. „Já to byl, kdo nechal soudruha Gottwalda spálit. Já byl vždycky proti tomu, udržovat schránku člověka, třebaže byl skvělým komunistou a soudruhem. To nebyla pieta, ale cirkus,“ cituje spisovatel Rudolf Černý v Novotného životopisu.

Dne 9. října 1962 byl proveden pietní akt přemístění ostatků Klementa Gottwalda do sarkofágu v ústřední síni Národního památníku na hoře Vítkově.

Foto: Jiří Rublič, ČTK

Další argumenty shrnul Antonín Novotný na zasedání ÚV KSČ 15. listopadu 1961: „S návštěvností mauzolea jsou potíže, vlastně ji musíme přímo organizovat. Dále to jsou i milionové náklady, jichž si každoročně vyžádá udržování nynějšího sarkofágu s tělem. Každý rok se to musí obnovovat, spousta strojů pracuje, moucha tam nesmí přijít, jinak je konec.“

Nebyla náhoda, že tento projev pronesl dva týdny po odstranění Stalinova nabalzamovaného těla z mauzolea na Rudém náměstí.

Přesto dobová šeptanda neutichla. A někteří vedoucí představitelé státu ji zřejmě rádi využili. Mnoho řadových členů komunistické strany totiž chtělo mauzoleum zachovat, a tak se nedá vyloučit, že samotné vedení komunistické strany fámy podporovalo, aby mělo výmluvu pro zpopelnění. Rozpad těla totiž představoval argument, s nímž nešlo moc polemizovat…

Mauzoleum bylo uzavřeno k 1. dubnu 1962 „z technických důvodů“. Pozdě večer 12. června 1962 byla Gottwaldova mumie spálena ve strašnickém krematoriu a urna s popelem byla uložena zpět na Vítkov do kamenného sarkofágu. Tam zůstala až do roku 1990, kdy byla péčí KSČ převezena na Olšanské hřbitovy. Pozůstalí neměli o urnu s popelem zájem, takže prezidentův popel spočinul ve společném hrobě č. 137 spolu s ostatky dalších členů KSČ, mimo jiné jeho manželky Marty, Marie Majerové či Gusty Fučíkové.

Ostatky Klementa Gottwalda spočinuly nakonec na Olšanských hřbitovech ve společném hrobě č. 137.

Foto: Profimedia.cz

„Mauzoleum vzniklo, fungovalo a zaniklo v určitém dějinném kontextu. Úspěšně plnilo funkci symbolu údajně nezvratného společenského řádu, ztělesňovaného mužem, jehož tělo spočívalo v proskleném sarkofágu. Jakmile přestalo plnit tuto funkci, bylo zrušeno,“ uzavírá Luděk Vacín.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků