Hlavní obsah
Mnichov 1938: zleva britský premiér Neville Chamberlain, francouzský premiér Edouard Daladier, německý vůdce Adolf Hitler a italský duce Benito Mussolini. Zcela vpravo stojí Galeazzo Ciano, italský ministr zahraničí a Mussoliniho zeť. Foto: Profimedia.cz

O nás bez nás. Osudové rozhodnutí přišlo před 80 lety

Mnichovská konference a její závěr z roku 1938 je historický fenomén. V uplynulých 80 letech se na toto téma nastřádal nespočet soudů. Jednou věcí je sama událost (její rekonstrukce i s tím, co jí předcházelo a následovalo), druhou potom její výklad utvářený během uplynulých desetiletí a obsahující různá „kdyby“. Tento „druhý život Mnichova“ často zatlačuje vlastní historickou událost na okraj zájmu.

Mnichov 1938: zleva britský premiér Neville Chamberlain, francouzský premiér Edouard Daladier, německý vůdce Adolf Hitler a italský duce Benito Mussolini. Zcela vpravo stojí Galeazzo Ciano, italský ministr zahraničí a Mussoliniho zeť. Foto: Profimedia.cz
O nás bez nás. Osudové rozhodnutí přišlo před 80 lety

Prvorepublikové Československo zakládalo svou bezpečnost na spojenecké smlouvě s Francií (a také se Sovětským svazem, který se ale zavázal pomoci jen společně s Francií) a demokracie přivedla československý stát k úzkému ideovému souznění se Západem.

V druhé polovině třicátých let však Československá republika zůstávala poslední demokracií ve střední a východní Evropě. Její sousedé se demokratickému systému vzdalovali a naopak se přibližovali k fašistickým mocnostem usilujícím revidovat poválečné politické a územní uspořádání.

Československo bylo první na řadě

V konfiguraci velmocenské politiky dočasně vítězil německý nacistický expanzionismus. Po německém pohlcení Rakouska bylo zřejmé, že příštím cílem v Hitlerově plánu velkoněmeckého sjednocení bude Československo. K tomu měla napomoci politická a propagandistická příprava. Velký podíl v ní mělo osočování Československa jako nesnesitelného utiskovatele národností, hlavně Němců.

Bylo to těžké rozhodování. Přijmout podmínky a zachránit národ, anebo jít sami do boje a nechat se vyvraždit? Historie rozsoudí, co bylo správné.
Edvard Beneš po přijetí mnichovského diktátu

Sudetoněmecká otázka byla představována jako hlavní důvod tlaku Německa na Československo a na vznik napětí mezi nimi. Rozrůstal se dovedným stupňováním v mezinárodní krizi hrozící válkou. Dařilo se to i proto, že vedení Henleinovy Sudetoněmecké strany, které ze svých požadavků „otázku“ vytvořilo a zároveň ji dostalo do mezinárodních vztahů, se Hitlerovi zavázalo stupňovat požadavky a zabránit vnitročeskoslovenské dohodě.

Nacistickému vůdci nešlo jen o sudetské Němce a jejich území. Sudetoněmecká problematika měla úlohu politického instrumentu. „Je mým nezměnitelným rozhodnutím zničit v blízké budoucnosti Československo vojenskou akcí,“ definoval v květnu 1938 ve válečné směrnici svůj záměr. Chtěl válku a Československo bylo první na řadě.

Chamberlain vsadil na appeasement

Hitler si však nebyl jist, jak bude Západ na jeho kroky reagovat. Britové válku nechtěli, a kvůli střední Evropě už vůbec ne. Jejich postup byl motivován obavami o jejich impérium. Expertiza jejich vojenského štábu došla k závěru, že impérium nemůže čelit třem nepřátelům naráz: Británie může válčit pouze s jedním nepřítelem a vůči ostatním je třeba použít appeasement (postup směřující k politickému dorozumění a míru).

Hitlerův ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop ukazuje francouzskému premiérovi Daladierovi, kde má mnichovskou dohodu podepsat.

Foto: Profimedia.cz

Československo se ocitlo – z hlediska zájmů britského impéria – až na třetím místě, a tak v politice obou západních demokracií dominoval appeasement, vnímaný jako pokus o dohodu s Hitlerem za cenu nápravy skutečných či domnělých křivd poválečného versailleského systému.

Většina britské (a ani francouzské) politické reprezentace v čele s britským premiérem Nevillem Chamberlainem sice nezamýšlela obětovat německému útoku Československo jako takové, ale byla ochotna vyvíjet nátlak na pražskou vládu k „liberalizaci“ své menšinové politiky včetně konceptu českou stranou odmítané autonomie pro německou minoritu.

Když pak od jara 1938 vývoj napovídal, že nelze takový koncept uskutečnit, a to ani po přímém vstupu Britů do nekonečných rozhovorů (tzv. Runcimanova mise v srpnu 1938), šel Chamberlain ještě dál a odcestoval 15. září do bavorského Berchtesgadenu za Hitlerem. Rozhodl se, že osobně a na nejvyšší politické úrovni dojedná mírové urovnání sporu v československém pohraničí.

Po Godesbergu přišla mobilizace

Od částečné československé mobilizace v květnu 1938 převládalo ve vlivných kruzích a médiích na Západě přesvědčení, že Československo je nebezpečím pro světový mír, protože nechce vyjít vstříc právu na sebeurčení sudetských Němců.

Evropa kapituluje a historie musí konstatovat, že nás Hitler neporazil, nás mu dali naši přátelé a spojenci.
Edvard Beneš

Marně se prezident Edvard Beneš pokoušel Západ přesvědčit, že jde pouze o záminku k vyhlášení války, a tak se snažil akceptovat maximum požadavků. Hodžova vláda dokonce 21. září přistoupila (po noční výhružné audienci britského a francouzského vyslance u prezidenta) na Hitlerův berchtesgadenský požadavek na odstoupení okresů s více než 50 procenty německého obyvatelstva, vtělený do tzv. anglo-francouzského plánu z 19. září.

Při další schůzce s Chamberlainem v Godesbergu 22. září však nacistický vůdce předložil ultimativní nové požadavky. V reakci na to daly vlády Francie a Velké Británie prezidentu Benešovi najevo, že v takovém případě nebudou mít nic proti všeobecné mobilizaci. Tu poté skutečně nová vláda v čele s jednookým hrdinou od Zborova generálem Janem Syrovým 23. září vyhlásila. [celá zpráva]

Proběhla rychle a úspěšně (byť nenastoupilo 40 procent německých povolanců) a velení armády očekávalo válku, kterou Československo povede v koalici – tak, jak se to předpokládalo v obranných úvahách a plánech.

Duce zprostředkoval konferenci

Evropa se ocitla na pokraji ozbrojeného střetu. V této kritické situaci Chamberlain poslal 26. září k Hitlerovi svého emisara Horace Wilsona. Jeho prostřednictvím mu přislíbil, že Německo může dostat sudetoněmecké území mírovou cestou. Hitler odpověděl: „Ta cesta je jediná. Říci Čechům kategoricky, aby přestali se svou frivolní hrou, která přivolává světovou válku, a splnili své závazky.“

A cestou nátlaku se také Chamberlain vydal. Poslal 27. září telegram Benešovi. Varoval v něm, že „německé síly obdrží rozkaz, aby překročily čs. hranice, pokud do dvou hodin zítra odpoledne čs. vláda nepřijme německé podmínky. To nutně vyústí v obsazení Čech a žádná jiná mocnost nemůže udělat nic, co by mohlo zabránit tomuto osudu Vaší země a Vašeho lidu, nehledě na to, jaký může být konečný důsledek možné světové války.“

Před zahájením mnichovské konference 29. září 1938. Zleva Mussolini, Hitler, německý tlumočník Paul Schmidt a Chamberlain.

Foto: Repro z knihy Vznik a pád třetí říše

Tentýž večer promluvil Chamberlain v britském rozhlase. Mimo jiné řekl, že Hitler slibům z Prahy nevěří, ale Velká Británie se zaručuje za jejich splnění. (Reagoval tím i na nenávistný Hitlerův projev vůči Benešovi ve Sportovním paláci z předchozího dne.)

Premiérovo vystoupení otevřelo cestu k mnichovské konferenci, jejímž zprostředkovatelem se z britské iniciativy stal duce Benito Mussolini. Mnichovským verdiktem 30. září 1938 připadlo k Německu jak území podle původních požadavků z Berchtesgadenu, tak také to, pro něž Hitler žádal v Godesbergu plebiscit pod kontrolou okupační moci.

Beneš: Celý svět by byl proti nám

Československo bylo z účasti na konferenci vyloučeno. Diplomaté Vojtěch Mastný a Hubert Masařík čekali od podvečera 29. září v mnichovském hotelu Regina na výsledek jednání Adolfa Hitlera, Nevilla Chamberlaina, Benita Mussoliniho a Edouarda Daladiera. Po půlnoci obdrželi německý text dohody se slovy, že vyjádření československé vlády se neočekává.

Do Prahy zpráva o ortelu mnichovské konference dorazila kolem páté hodiny ranní. Dopolední porada vlády a prezidenta trvala jen čtvrthodinku. Edvard Beneš neviděl možnost odmítnout.

„Němci by zde řádili strašlivě, národ by byl decimován a vlastně celý svět by byl proti nám,“ vysvětloval téhož večera svému tajemníkovi Prokopu Drtinovi. „Domněle jde pouze o sudetské Němce, a my bychom se světu jevili jako ti, kdo vyvolali válku.“

Edvard Beneš při rozhlasovém projevu v září 1938

Foto: ČTK

„Jsme opuštěni a zrazeni. Jsou to zbabělci, a nejhorší je, že nám řekli, že můžeme mobilizovat,“ řekl také prezident už předtím odpoledne skupině osmi poslanců z různých politických stran.

„Bylo to těžké rozhodování. Přijmout podmínky a zachránit národ, anebo jít sami do boje a nechat se vyvraždit? Historie rozsoudí, co bylo správné. Mnichovské rozhodnutí je podepsáno čtyřmi velmocemi, z nichž dvě jsou naši přátelé. Pět let bojujeme s Hitlerem. Tři léta vlastně vedeme boj sami. Evropa kapituluje a historie musí konstatovat, že nás Hitler neporazil, nás mu dali naši přátelé a spojenci,” prohlásil Beneš.

Anketa
Myslíte si, že by se v dnešní době mohla opakovat situace podobná Mnichovské dohodě 1938?
Ano, v mezinárodních vztazích není nic jisté
87.6 %
Ne, dnes je už jiná doba, jsme součástí společné Evropy
10.1 %
Nevím
2.3 %
Celkem hlasovalo 89 čtenářů.
yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků