„Rádi bychom viděli, kdyby rodičové svých dětí ve věku šesti až 12 let do škol posílali,“ pravila císařovna Marie Terezie při zavedení první školské reformy (nejen) v českých zemích.

Marie Terezie

Marie Terezie

FOTO: Ve stínu tvých křídel: Habsburkové v českých dějinách, Grafoprint Neubert, 1995

Všeobecný školní řád z 6. prosince 1774 zavedl takzvané školy triviální, hlavní a normální – a zvýšil kvalitu učitelů i vlastní výuky. Učitelé tehdy nebyli příliš vzdělaní, často to byli vysloužilí vojáci, jejich plat byl nízký a škol moc nebylo. Učilo se hlavně přes zimu, protože jindy musely děti pomáhat na poli.

Vznikla základní pravidla pro vzdělávání a vyšel též nový slabikář, který roku 1775 dostal český překlad.

Vybudování sítě škol

Základem tereziánské školské reformy, kterou monarchie poprvé vyjádřila zájem na vzdělání svého obyvatelstva, bylo vybudování sítě veřejných škol.

V menších městech a vesnicích měly být zřizovány jednotřídní či dvoutřídní školy triviální (podle tří základních předmětů, takzvaného trivia: čtení, psaní a počítání), ve větších městech to měly být trojtřídní školy hlavní, rozšiřující znalosti z triviálních škol, a v Praze a Brně školy normální, dovršující obecné vzdělání.

Základní vzdělání nedokončí ročně kolem pěti tisíc dětí

Norma tehdy povinnou školní docházku ještě nenařizovala, jelikož v monarchii neexistovala dostatečně hustá síť škol. Úřady nicméně počítaly s tím, že počet studujících dětí bude postupně narůstat.

Vzdělávání dívek a sankce pro rodiče

Výraznou novinkou Všeobecného školního řádu bylo i to, že zřizované školy měly poskytovat vzdělání nejen chlapcům, ale také dívkám. Nově pro ně tedy byly ustanoveny dívčí třídy a zhruba už od roku 1780 se dívky účastnily vyučování společně s chlapci.

V roce 1870 byly zrušeny tělesné tresty a o pět let později zrovnoprávněn plat učitelek s platem učitelů.

Povinnou školní docházku v délce osmi let stanovil školský zákon z roku 1869 z pera pražského rodáka Leopolda Hasnera von Artha, tehdejšího rakouského ministra kultu a vyučování.

Ten také určil sankce (od pokut až po pobyt ve vězení) pro rodiče, kteří na pravidelnou docházku dětí nedbali. Začaly vznikat první školy s různými specializovanými učebnami, například pro výuku přírodních věd.

Zákon též zřídil středoškolské učitelské ústavy, formuloval zásady pro financování školství a řešil i rozsah výukového úvazku učitelů.

V návaznosti na školský zákon byly ve školách v roce 1870 zrušeny tělesné tresty a o pět let později zrovnoprávněn plat učitelek s platem učitelů.

Leopold Hasner von Artha

Leopold Hasner von Artha

FOTO: neznámý autor; Österreichische Nationalbibliothek, Inventarnummer PORT_00005865_01, bildarchivaustria.at; Wikimedia Commons

Zákon z roku 1869 platil s drobnějšími úpravami až do přijetí zákona o jednotné škole v roce 1948, který představoval zlom v systému školství.

Zákon o jednotné škole soustředil všechny typy škol – včetně soukromých, církevních a škol, jež byly do té doby v pravomoci jiných resortů – pod centrální školský úřad.

Změny délky školní docházky

Délka povinné školní docházky se v průběhu let různě měnila, od šestileté ještě z dob Marie Terezie, přes osmiletou, devítiletou (platí i v současnosti) až po desetiletou.

Školství v posledních 100 letech odráží vývoj celé země, tvrdí historička

Po listopadu 1989 přišly na řadu další změny v organizaci vzdělávání – na scénu se vrátila víceletá gymnázia a začaly vznikat soukromé školy, vyšší odborné školy nebo vysoké školy neuniverzitního typu.

České děti tráví ve škole více času než jinde

Po 150 letech od zavedení povinné školní docházky jsou čeští školáci jedni z nejvytíženějších v Evropě. Ve škole strávili v posledním školním roce celkem 196 dní. Častěji museli do školy jen Italové (200 dní), Dánové (také 200) a Němci (až 208). V přepočtu na roky se ale Češi nemohou měřit s maďarskými školáky, kteří ve školkách a školách povinně stráví 13 let.

Vyplývá to z analýzy projektu Evropa v datech, která rovněž ukazuje, že nastavení povinné školní docházky se napříč starým kontinentem značně liší.

„Když v současnosti český prvňáček nastupuje do školy, je mu obvykle šest let a za sebou má už jeden rok povinné předškolní docházky. Do školy pak musí chodit dalších devět let, a když v patnácti letech povinnou docházku dokončí, má za sebou minimálně 7056 hodin ve škole,“ shrnula Adéla Denková z daného projektu.

Slovenský školák má volných dnů více – do školy musel loni 188krát. Zároveň ale během povinné školní docházky prožije ve vyučování 7698 hodin, což je o 642 hodin více než v případě českého. Na rozdíl od mladého Čecha musí nejméně jeden rok strávit na střední škole či odborném učilišti. Na Slovensku tak sice trvá povinná docházka též 10 let, dětem nicméně odpadá povinný ročník školky. Jeden rok si tak musí nahradit na vyšším stupni vzdělávání.

Čeští školáci tráví nad domácími úkoly méně času než ti v zahraničí, ukázala studie

Němci si užijí menší počet volných dnů, loni museli do školy 208krát a strávili v ní minimálně 8348 hodin, tedy o 1292 více než Češi. Ve dvanácti spolkových zemích musí děti ve škole strávit 12 let, ve zbývajících pěti pak 13 let. Studenti ale v posledních ročnících částečně kombinují školu s prací.

„Méně vytíženi jsou na první pohled francouzští školáci, protože do školy chodí jen deset let a například loni zamířili do lavice jen 162krát. Výuka ale musí být intenzivnější, protože by v ní měli strávit minimálně 9140 hodin, tedy o 792 hodin více než v Německu,“ přiblížila Denková.

Doba strávená ve škole avšak automaticky nezaručuje kvalitnější vzdělání. „Kupříkladu Dánsko patří k zemím se spíše nadprůměrnými výsledky v rámci mezinárodních srovnání, Itálie spíše k zemím, které jsou průměrné či podprůměrné. Obě země přitom patří k těm, které mají nejdelší školní rok,“ poznamenal Bohumil Kartous ze vzdělávací organizace EDUin.