Malé děti mají k penězům celkem přímočarý vztah. Vědí, že jim za ně můžete koupit autíčko, zmrzlinu i výlet do zoo, a že se nacházejí ve vaší peněžence (případně na kartě), odkud je v případě potřeby můžete kdykoliv vzít.

Rozhodně je nenapadne přemýšlet, kde se vlastně berou, ani že by jejich počet snad mohl být omezený. Proto je vhodné pořídit třeba už tříletému dítěti vlastní kasičku, do které si může ukládat mince, které dostane od příbuzných. Udělejte mu z toho malou bojovku: slibte mu, že až našetří určitou částku (kterou ohlídáte vy), prasátko vyberete a půjdete do hračkárny koupit vysněnou hračku. Takto ho vlastně učíte, že nemůže mít všechno hned, ale musí počkat, až si na to „vydělá“.

O něco staršímu dítěti už můžete dát na výběr: buďto může všechny našetřené peníze utratit za hračku, nebo si z nich postupně koupit dvacet zmrzlin, případně pár vstupenek do zoo/kina/dětské herny. Na tomhle případu snáze pochopí, že různé věci mají různou cenu a že si bude muset vybrat, které jsou pro něj nejdůležitější.

Kapesné

Odborníci doporučují začít s kapesným už v první třídě. Zpočátku postačí deset až patnáct korun týdně, s přechodem do vyšší třídy postupně zvyšujte. Školákovi na prvním stupni stačí přibližně 200 korun měsíčně. Peníze mu „vyplácejte“ v pevně stanovený den, ať ví, jak dlouho musí s částkou vydržet.

Není také od věci podmínit kapesné nějakou malou domácí činností, například tím, že dítě třikrát v týdnu vynese odpadky nebo si o víkendu uklidí pokojík. Díky této podmínce si váš potomek lépe osvojí fakt, že peníze nejsou ničím, na co má automaticky nárok, ale něco, o co se musí nějakým způsobem zasloužit.

Školákovi navštěvujícímu druhý stupeň pak postupně zvedněte kapesné na cca 400 korun měsíčně, ale souběžně s tím mu klidně přidejte i pár dalších jednoduchých domácích povinností.

Hlavně menším dětem se zkraje může stát, že s penězi nevyjdou. Vlídně jim proto vysvětlete, že když si celou desetikorunu utratí hned v pondělí, s dalším utrácením budou muset počkat. Rozhodně není řešením jim v úterý dát další desetikorunu a čekat, že z nich uděláte dobré hospodáře. V tomhle věku ještě mají vše, co potřebují, od vás, takže nijak strádat nebudou. Navíc čím dříve pochopí, že si útratu musejí lépe rozplánovat, tím lépe pro ně.

Teenagerské účetnictví

U středoškoláka máte ještě mnohem širší pole působnosti. Dohodněte se předem, že mu dáte kapesné o něco vyšší, ale že si z něj bude určité věci platit sám. Třeba kroužek, který navštěvuje, účet za mobilní telefon nebo „nadstandardní“ kosmetické přípravky. Částku nastavte tak, aby mu i po odečtení dohodnutých výdajů zbyla rozumná suma například na zábavu.

Pokud ale provolá víc, má smůlu a diskotéku si bude tenhle týden muset odpustit. Nebojte se, žádnou psychickou újmu mu tím nezpůsobíte, naopak: do života vkročí s vědomím, že nemůže mít všechno a že je normální si na své potřeby napřed našetřit.

Také mu sdělte, že základní oblečení a obuv dostane od vás, ale ono značkové triko nebo batoh si bude muset koupit ze svého. Nestačí mu kapesné? Může jít na brigádu a z vydělaných peněz si koupit, cokoliv chce. Váš potomek už je také dost velký na to, aby věděl, jak funguje rodinný rozpočet. Tedy kolik zhruba jeho rodiče vydělávají a kolik je měsíčně stojí bydlení, jídlo, auto a další věci. A že když chcete jet v létě na dovolenou, je třeba s tím počítat dopředu a začít na ni spořit třeba už v zimě.

Nezapomínejte, že právě vaše chování vaše děti automaticky přebírají, takže když uvidí, že si berete úvěr i na vánoční dárky a týden před výplatou jíte jen rohlíky s paštikou, s největší pravděpodobností se tak v dospělosti budou chovat taky.

Na vaše dotazy odpovídá Martin Špaček z portálu Sfinance.cz.

Dcera (15 let) mi občas udělá doma scénu, že nutně potřebuje nějaké oblečení – prý už je poslední ve třídě, kdo tuhle věc nemá, a stydí se za to. Dostává od nás kapesné, nemyslím si, že až tak malé, ale nic moc z něj neušetří. Peníze jí většinou dám, ale pak si řeknu, že jsem to dělat neměla. Jak tuhle situaci řešit?
Pokud vaše dcera danou věc opravdu nezbytně potřebuje (ze svého úhlu pohledu) a nemá na ni peníze, můžete jí zkusit navrhnout, že se společně složíte. Ona dá půlku, vy půlku. Jestliže se jí nebo vám tenhle způsob nezamlouvá, nebo nemá ani tu polovinu, udělejte dohodu: vy jí ty peníze půjčíte, ale ona vám je postupně z kapesného do určité doby splatí. Pak počkejte, jestli to skutečně dodrží. Pokud ano, můžete čas od času na tenhle způsob přistoupit. Jestliže však částku do stanoveného termínu nesplatí, o žádné další půjčce nemůže být řeč. Případně bych i zvážil, jestli jí chybějící sumu výchovně „nestrhnout“ po troškách z kapesného. Dluhy se musí platit a vaše dcera by to měla pochopit, protože v reálném životě bude za případné nesplácení potrestána mnohem přísněji.