Bankovnictví a půjčování peněz nemělo v historii zrovna na růžích ustláno. Přitom půjčky jsou vlastně jen převedení peněz od lidí, kteří jich mají dostatek, k těm, kteří je momentálně potřebují. Ovšem ne vždy to bylo v minulosti tak jednoduché. „Středověk některé bankovní služby kosil stejně jako mor Evropany,” zmínila historička Lenka Vlčková.

KOMENTÁŘ DNE:

Jak probíhá Zemanova prezidentská nekampaň - se svoláním první schůze Sněmovny čekal až do nejzazšího možného termínu, vláda tak nejspíš požádá o důvěru až těsně před prvním kolem prezidentských voleb, píše Jiří Pehe. Čtěte zde >>

Křesťané měli zakázáno půjčovat za úrok

„Zákaz dostalo půjčování peněz za úplatek, křesťanům bylo zapovězeno úplně," uvedla Vlčková. Křesťané nesměli půjčovat za úrok, protože úrok je poplatek za čas mezi půjčením a vrácením, a čas vlastní jen Bůh.

Vyznavači jiných náboženství však půjčovat peníze mohli a mnozí z nich toho čile využívali. Klasická výše úroků byla v 16. století překvapivě velmi podobná té dnešní. Pohybovala mezi 10 až 35 procenty ročně.

Přes hrozbu trestu se ale našli i lidé, kteří nabízeli úvěry za extrémní sazby. „Takoví nasadili lichvu klidně i 100 procent půjčené částky za den,” podotkla Vlčková. Půjčování za úrok křesťanům v Koruně české povolil až Vladislav II. Jagellonský, který vládl v letech 1471 až 1516.

Jan Lucemburský zastavil většinu královského majetku

Ve středověku se půjčky obecně řídily jinými pravidly než dnes. Protože půjčky za úrok byly zakázané, hledala se jiná cesta. „Králové a šlechtici půjčovali proti takzvané zástavě. Věřitel převzal do správy nějaký statek dlužníka a do splacení dluhu z něj pobíral zisky,” zmínil historik Jindřich Kačer.

To se týkalo i Jana Lucemburského, který jako zástavu za půjčky na svá válečná tažení použil královský majetek. Protože se ale nestaral o jeho vykupování zpět, postupně se v zástavě ocitla většina královského majetku v českých zemích. Situaci musel řešit jeho syn „Otec vlasti“ Karel IV.

„Karel IV. dle vlastních slov našel zemi zpustošenou a v Praze neměl ani kde hlavu složit, protože Lucemburkům už nic pořádného nepatřilo,“ přidal perličku Kačer. Mladší Lucemburk tak musel velmi složitě vykoupit majetek zpět.

Co bylo normální dříve, dnes již dávno neplatí. „Na zastavování nemovitostí by v případě spotřebitelských úvěrů nikdy nemělo dojít. Právě skutečnost, že po vás někdo chce, abyste za spotřebitelský úvěr ručili svým domem, by vás měla upozornit na to, že jednáte s nebezpečným lichvářem. Navíc nepřiměřená zástava je nezákonná,“ upozornil Michal Kozub ze společnosti Home Credit.

Bezpečné úvěry i ve středověku

Cosimo Medicejský, florentský bankéř, obchodník a politik dokázal během svého života na přelomu 14. a 15. století vybudovat speciální daňovou úpravu, kterou smetl své konkurenty.

„Jako jeden z prvních si uvědomil význam úvěrů. Věděl, že vysoké úroky odradí klienty. Benátským i janovským kupcům proto nabízel takové úvěrové podmínky, které nešlo odmítnout. Pro půjčky si proto chodili pouze k němu,“ popsala Vlčková. Obchodníkovi se dokonce podařilo získat důvěru papeže, tehdy nejvyšší autority.

„To je koneckonců běžné i dnes. Pokud někdo nastaví transparentní a férová pravidla a neúčtuje vysoký úrok či skryté poplatky, je pro žadatele o úvěr přirozenou volbou. Spotřebitel si ale musí úvěrové společnosti velmi dobře prověřit a pročíst si podmínky, včetně možných sankcí,“ uvedl Kozub.

Finančník vlastními penězi spasil americkou revoluci

Pozor si v minulosti museli dát i poskytovatelé půjček. Finančník Robert Morris založil první americkou banku Bank of North America. „Na přelomu let 1780 a 1781 přitom rostl národní dluh Spojených států, až dosáhl částky 24 miliónů dolarů a nebyly peníze na financování Washingtonovy armády, která měla osamostatnit Spojené státy,” uvedla Lenka Vlčková

V té době na scénu vstoupil jako šedá eminence Morris se svým tučným kontem. Použil takřka všechny své vlastní peníze, nakonec si půjčoval i u přátel a riskoval tak rozprodání svého majetku. Nakonec ale byla situace díky němu zachráněna.

„Morris možná svými penězi spasil americkou revoluci, ale něco takového by se dnes u seriózních společností stát nemohlo. Šlo o velmi rizikový úvěr, kde nebylo jisté, jestli se ho podaří vůbec někdy splatit nebo ne,“ komentoval bankéřovo chování Kozub.

Podnikatelský záměr dovedl ke krachu florentskou banku

Špatně dopadl rod Bardiů, který vlastnil jednu ze tří nejvýznamnějších florentských bankovních společností. „V roce 1344 tato společnost s názvem Compagnia dei Bardi zkrachovala údajně kvůli vysoké půjčce anglickému králi Eduardu III., která měla dosahovat 900 tisíc zlatých,” zmínila Vlčková.

Král peníze použil na zbrojení, měl vymyšlený i způsob, jak úvěr splácet – dotovaný obchod s bavlnou. Podnikatelský záměr mu ale nevyšel a krach bankovní společnosti tak na sebe nenechal  dlouho čekat.

„Tehdy i dnes platí, že každý člověk musí zvážit, zda si půjčku může vzít či nikoli. Člověk by měl mít jasně vymyšleno, z jakých příjmů bude úvěr splácet. Oproti středověku už ale dnešní úvěrové společnosti nabízí také nadstandardní služby, jako je například možnost odložení splátek nebo pojištění proti neschopnosti splácet půjčku, které klientům nabízejí větší komfort a jistotu,“ shrnul Kozub.