„Hlavní výhodou cílování nominálního HDP je skutečnost, že centrální banka nemusí výrazněji řešit vliv nabídkových šoků na svůj cíl. Například pokles cen ropy snižuje v ekonomice inflaci, na druhou stranu ale přispívá k vyššímu růstu ekonomiky, a naopak,“ uvedl pro Novinky hlavní ekonom ING Bank Jakub Seidler.

„V režimu cílování inflace se dostává centrální banka do složitější situace, například růst cen ropy může dostat inflaci nad cíl centrální banky, na což by měla centrální banka reagovat více utaženou měnovou politikou. To však není vhodný postup, protože tím by centrální banka ekonomiku ještě více ochladila,“ dodal.

„Tento návrh už existuje velmi dlouho,“ sdělil Novinkám americký ekonom John B. Taylor. „Ostatně jeden z cílů Taylorova pravidla je stabilizovat nominální HDP a dosáhnout jeho stabilního růstu. Cílování nominálního HDP není špatný cíl, který je s mými návrhy konzistentní, ale důležitá otázka je, jak přesně by zastánci této myšlenky chtěli dojít k jejímu naplnění,“ dodal.

Taylorovo pravidlo a úrokové sazby
Taylorovo pravidlo popisuje vztah mezi úrokovými sazbami, inflací a ekonomickým růstem. Využívá se jako nástroj analýzy reakční funkce centrálních bank.
John B. Taylor: ČNB k intervenci přinutila politika Evropské centrální banky

„Když posuzujete chování ČNB, případně dalších centrálních bank v malých otevřených ekonomikách, musíte vzít v úvahu, že tyto ekonomiky jsou výrazně ovlivňovány ostatními zeměmi. Jedním z důvodů, proč ČNB přikročila k intervenci, byla nutnost vyrovnat dopady kvantitativního uvolňování ECB. Kvantitativní uvolňování totiž výrazně ovlivňuje měnové kurzy. Takže si myslím, že šlo o téměř nezbytnou odpověď na politiku ECB,” uvedl v rozhovoru pro Novinky ekonom a autor Taylorova pravidla John B. Taylor.

„Centrální banky v malých otevřených ekonomikách vždy stojí před otázkou, jak se zachovat ve chvíli, kdy ve velkých ekonomikách dochází ke kvantitativnímu uvolňování nebo politice nulových sazeb. Takže bych určitě nechtěl z ničeho obviňovat kteroukoliv konkrétní centrální banku,” dodal.  [celá zpráva]

Inflace může být v krizi prospěšná

Nápad se zamlouvá hlavnímu ekonomovi společnosti Cyrrus Lukáši Kovandovi. „Pokud už mají centrální banky něco cílovat, pak spíše nominální HDP než inflaci,“ uvedl.

Názorný příklad situace, kdy je cílování nominálního HDP lepší než cílování inflace, je podle Kovandy takzvaná stagflace. V takovém případě ekonomika pociťuje rychlý růst cen (inflaci) a zároveň reálně stagnuje (stagnace). „To se může stát třeba v důsledku strmého nárůstu ceny ropy na světovém trhu,“ vysvětluje Kovanda.

Příkladem může být situace, kdy ceny rostou o pět procent a reálný růst HDP vykazuje úroveň nula procent. „Centrální banka se v režimu inflačního cílování bude snažit dostat inflaci na úroveň, kterou považuje za stabilní, předpokládejme ve výši dvou procent, takže se bude restriktivní měnovou politiku snažit inflaci snížit z pěti na dvě procenta,“ nastínil Kovanda. Tím ale podle něj dojde k dalšímu podvázání ekonomického růstu. „Ten klesne pod zmíněnou nulu a ekonomika zabředne do recese,“ dodal.

V případě cílování na pětiprocentní nominální HDP se banka restriktivní měnové politice vyhne. „Pokud totiž ceny rostou pětiprocentním tempem, zatímco reálný růst je nulový, což je náš předpoklad, znamená to, že nominální HDP roste pětiprocentním tempem. Sčítá se v něm totiž růst cen a reálný růst ekonomiky,“ uvedl Kovanda.

Ve srovnání s HDP je inflace stále jen lépe a rychleji měřitelnáJakub Seidler, ekonom ING Bank

„Při pětiprocentním růstu nominálního HDP je v režimu cílování nominálního HDP ‚cíl splněn‘ a centrální banka neudělá nic. Je lepší, když centrální banka ‚neudělá nic‘, než pokud by v režimu inflačního cílování dále podvazovala ekonomický růst,“ doplnil.

Inflace podle Kovandy navíc může být v době ekonomické krize prospěšná. Může totiž zabránit většímu propouštění tím, že nepozorovaně snižuje reálné mzdy, aniž by se měnila čísla na výplatní pásce. „Lidé si toho lidé za svoji mzdu při rostoucích cenách prostě koupí méně, a trh práce se dostane dříve do rovnováhy. Takže dříve přestane růst i nezaměstnanost. To je právě možné spíše při cílování nominálního hrubého produktu než při cílování inflace,“ uzavřel Kovanda

Cílování inflace je problematické, ale jen tak nezmizí

Jakub Seidler rovněž připomíná, že cílování inflace má řadu problémů. „Nicméně ve srovnání s HDP je inflace stále jen lépe a rychleji měřitelná. Ve vývoji HDP dochází zpětně díky revizím k velkým změnám, což by situaci také komplikovalo,“ dodal jedním dechem.

„Proto se domnívám, že cílování inflace nahrazeno jen tak rychle nebude, bude však muset reagovat na problémy související s tím, že některé položky nejsou v inflaci dostatečně zahrnuty, u něčeho se inflace měří složitě a některé ceny nejsou vhodný indikátor toho, zda se ekonomika přehřívá či podchlazuje,“ vysvětlil.