Článek
Nic, co se včera stalo po šokujícím prvním kole a Zemanově rychlém, tajném a nepříliš zdvořilém odchodu ze světel ramp , už kupodivu nebylo tak politicky významné. Stojí za jistou pozornost, že scénu zase rétoricky ovládl Václav Klaus. Když v minulosti o sobě tvrdil, že si nečte jen v ekonomických grafech, nýbrž s oblibou i v dobré beletrii, vyvolával povýtce úšklebky. Ale nejlepší řečník ze všech kandidátů z obou voleb nemohl získat své rétorické figury z potištěných hald národohospodářské sušiny. Klaus znovu vyvolal uvolněný smích auditoria. K verbální úkloně směrem k Václavu Havlovi, kterou vysekl před týdnem, přidal teď sebereflexi o polepšení se: "Zkusil jsem začít sám u sebe..." Slíbil být prezidentem všech občanů a o svých minulých konfrontacích řekl, že jsou "věcí minulosti". Falešný, falešný Klaus?
K tomuhle nestačí jen řečnická dovednost, k tomu už je třeba i myslet. Mít inspicientský talent, kterého z Hradu odcházející dramatik, uvízlý v operetním "hradněstrážním" pozlátku, nikdy nedosáhl. Kdoví, kolika napjatým váhavcům těmito triky a takto široce rozevřenou náručí rozpustil Klaus poslední zbytky předzjednané volitelské vůle.
Miloš Zeman propadl mimo jiné i svou řečí. Přednáška o tom, co by nikoliv monarcha, nýbrž prezident "měl a neměl", studila jak ryba za košilí. Chlapácké bylo odmítnutí amnestie - široké, úzké, velké, malé a jakékoli. Chlapáckost jistě populární, řekl bych, antlovská. Ale na člověka, nejen na vězně, které Zeman s gustem - tak to řekl - nepotěšil, šlo z ní najednou úzko. A vzpomněl si na četná varování před "trestním státem". I na to, že počet vězňů v USA už překročil dva milióny.
Žádná sebereflexe se nekonala. Miloš Zeman neučinil své někdejší konfrontace "věcí minulosti". Naopak, jednu ještě připomněl - tu s novináři a "inteligencí jim vlastní". Něco jsme se zase dozvěděli o stavu naší politické kultury. Prodrala-li se do druhého kola Jaroslava Moserová s výkřikem "Já nelžu!", potom tu máme divné poměry. S nimi asi nic nenadělá ani žena, která se - tak ujistila zákonodárce - dokáže vzmužit.
Samozřejmě že o řečnické figury včera nešlo ani za mák. Šlo o porovnání síly zákulisně rozdaných karet. Šlo také - a zejména - o falešná esa v rukávech sociální demokracie, která zjevně svému kandidátovi (bohužel nejlepšímu, jakého nyní má) neuměla a nechtěla k prezidentské funkci posloužit jako trampolína. Agentury a politologové se nemýlí, když za Zemanovým propadem vidí "hlubokou roztržku v sociální demokracii". A konkrétně nejspíš pomstu Špidlových lidí zemanovcům, kteří v první volbě pochopitelně vyšachovali Jaroslava Bureše a vzpurně (proti předsedově vůli!) Petra Pitharta.
Uslyšíme teď jásot vítězů, že se jednou provždy zbavili objímače stromů a kaliče mediálních žump? Nemyslím. Čeká je totiž podrobné a těžké vysvětlování (nepozději na březnovém sjezdu ČSSD), jak a proč nakonec možná vpustí na Hrad pravicového prezidenta. Debata pak může klidně přerůst v diskusi, jak a proč vlastně si libují v koaliční vládě s partnery, kteří si z nemála pilířů sociálního státu dělají legraci. Možná se nepůjde po krku jen Špidlovi, který "za všechno může". Možná se - konečně! - rozproudí debata o dalším směřování sociální demokracie.
Jde o to, zda to všechno ještě bude zajímat voliče. Svár uvnitř ČSSD si rozumně a "po selsku" vysvětlit nedovedou. Asi zapomněli, že oficiální překlad názvu slavné knihy - Milošem Formanem slavně zfilmované jako Přelet nad kukaččím hnízdem - zněl v řeči, která klade důraz na první slabiku, docela jinak: Vyhoďme ho z kola ven. A že příběh se neodehrával ve Španělském sále Pražského hradu, nýbrž v nefalšovaném blázinci.
PRÁVO 25. ledna 2003