Článek
Ukrajinka Julija Tsapová, jejíž zemi napadla na konci února ruská armáda, žije v Česku i se svými dvěma dětmi téměř měsíc. Práci u mandlu v jihlavské čistírně se jí podařilo najít díky pomoci dobrovolníků z pravoslavné církve.
„Dokud mi bude platit vízum, chci zůstat tady v prádelně,“ tvrdí. „Zacházejí tu s námi hezky, tu práci mám ráda,“ dodává.
Rusové zastřelili Ukrajince, kteří se chtěli vzdát
V Česku zatím dostalo víza přes 314 tisíc Ukrajinců prchajících před ruskou invazí. Jihlavská prádelna po začátku války nabízela uprchlickým centrům vlastní ložní a froté prádlo. Pak došlo i na nabídku práce, o niž se ženy utíkající před válkou samy hlásily.
„Ani jsme tomu sami nevěřili, že ty ženy potom, co si protrpěly, chtěly pracovat, a naopak na to chtějí zapomenout. Chtějí být soběstačně výdělečné, takže se hned zapojily do práce,“ popisuje jednatelka firmy Martina Prošková.
U mandlu pracují ukrajinské ženy osmihodinové směny.
I pro jihlavskou prádelnu je to plus. Lockdowny způsobené koronavirovou krizí ji na dlouhou dobu uzavřely a situaci zhoršil i odchod několika desítek zaměstnanců, kteří začali hledat práci jinde než ve službách.
Bez dvanácti Ukrajinek, které od března alespoň na čas obsadily chybějící pozice, by musela prádelna výrazně omezit provoz. Především v době Velikonoc a velké obsazenosti hotelů jejich pomoc podle jednatelky přišla velmi vhod.
„V Kyjevě se nic neděje.“ Výroky pražské učitelky o ruské agresi prověřuje policie
Už od prvního dne, kdy mohly Ukrajinky do prádelny nastoupit, tu našla práci také sedmačtyřicetiletá Marija Bočkorová. „Práce je úhledná, čistá, kolektiv dobrý. Vše se mi tu líbí,“ říká.
Za zaměstnání je vděčná, strach má ale o své děti. „Na Ukrajině je to děsivé. Nebojíme se o sebe, ale o své děti, protože jsou ještě malé,“ tvrdí Marija.
Děti jako hlavní důvod odchodu vidí i Julija Tsapová. „Zůstat nepřicházelo v úvahu, musely jsme odejít, aby byly alespoň děti v klidu,“ poznamenává. Její pětiletý syn a jedenáctiletá dcera už v Česku navštěvují mateřskou a základní školu.
Kvůli covidu odešlo z jihlavské prádelny 25 zaměstnanců, nahradilo je 12 Ukrajinek.
Na ranních a odpoledních směnách zatím Ukrajinky zastávají manuální práce u pásů, žehlicích strojů nebo prádlo ručně skládají. Ne ve všech případech to jde hladce.
„Některé z ukrajinských zaměstnankyň si to vyzkoušejí, a buď to pro ně není nejlehčí práce, nebo to nezvládají kvůli rodinnému zázemí,“ říká Martina Prošková.
„Dej Bože, aby byl mír”
Často tu musí řešit organizační problémy, aby mohly ukrajinské ženy, jež přijíždějí bez manželů, skloubit práci s péčí o děti.
„Ty ženy, které nám tady zůstávají, jsou ale výkonnostně velice šikovné. Měli jsme tady i ředitelku umělecké školy,“ popisuje Prošková s tím, že žádná z těchto žen se podle ní nebojí ani těžší manuální práce a dobře také zapadly do pracovního kolektivu.
Zaměstnané pracovnice jsou různého věku a pocházejí z různých koutů Ukrajinky.
Změnu v přístupu hoteliérů a turistů, kdy se častěji prodávají zájezdy na jednu noc, pociťují i v prádelně – znamená to pro ni třikrát více prádla než obvykle. Ani nově příchozí Ukrajinky ale nedokážou nahradit veškerou chybějící pracovní sílu. Některé pozice se totiž neobejdou bez znalosti češtiny.
Náklady na léčbu Ukrajinců podle VZP až sedm miliard
Ukrajinské ženy, které pracují v prádelně nejdéle a začínají také lépe rozumět jazyku, by jednatelka Prošková ráda časem zaměstnala také na kontrolních pozicích, kde se hlídá kvalita prádla. Ani ona, ani její zaměstnankyně však zatím netuší, jak dlouho v Česku zůstanou.
„Dej Bože, aby byl mír, aby to všechno skončilo. Válka, to je velmi těžké přežít. Působí na organismus, na nervy, na všechno. Nevím, jak to dopadne. Pokud vše půjde dobře, tak bych chtěla zpátky,“ poznamenává Marija Bočkorová s tím, že prozatím by v Česku ráda zůstala.