Hlavní obsah
Kdy odložíme roušky? „Možná se stanou stálým módním doplňkem,“ soudí Prymula. Foto: Jan Handrejch, Právo

Se svým věčně vážným výrazem a úspornou mluvou v sobě nezapře vojáka. Ještě před pár měsíci se o něm hovořilo jako o „muži na odstřel“, pak ale zemi provedl nejspíš největší krizí v novodobé historii Česka. V soukromí není Roman Prymula takový suchar, jak se zdá, ale třeba milovník rychlých aut a mistr v šachu.

Kdy odložíme roušky? „Možná se stanou stálým módním doplňkem,“ soudí Prymula. Foto: Jan Handrejch, Právo
Roman Prymula v civilu

Jste vášnivý šachista. Kdy jste dal naposledy někomu mat?

O víkendu.

Kdo to byl?

To už si ani nepamatuju. Já občas hraju šachy na internetu. Jsem členem jedné organizace, která sdružuje zhruba 38 milionů šachistů z celého světa a pořádá právě bleskové turnaje na internetu. Každou chvíli tam hraje zhruba padesát až sto tisíc lidí, počítač je jednoduše propojí. Takže když mám chuť, přihlásím se a jdu si zahrát. Zapamatovat si v takovém množství jméno soupeře, to se nedá.

Vyhráváte?

Vyhraju asi v šedesáti procentech případů.

Kdo vás učil hrát šachy?

Otec. Ten mi předal takový ten základ. Potom jsem se přihlásil do domu mládeže a postupně jsem začal chodit i na nějaké soutěže. Na vysoké škole jsem se stal členem extraligového oddílu.

Jaký byl vůbec váš otec? A co vaše dětství?

Nemůžu si stěžovat. Na rodiče ani na své dětství. Žili jsme v Pardubicích, a to na úplném kraji města. Vyrůstal jsem proto prakticky v přírodě. Celou dobu jsem dělal skopičiny. Rozhodně jsem nebyl dítě, které by sedělo doma. Matka nás vždycky vypustila ven do přírody a my jsme se jí v různém stavu vraceli. Většinou mírně pořezáni a potlučeni.

Takže jste se brzy imunizoval…

Ano. (směje se) Za své dětství jsem se dostal do řady situací, při kterých jsem si způsobil zranění, xkrát mě šili. Třeba jednou mi ukousl kus prstu králík, protože jsem ho dráždil. Pak jsem skákal do vody a rozrazil jsem si hlavu. Jako dítě jsem byl docela divoký.

Ve škole taky?

Ne, ve škole jsem problém neměl. Základku jsem končil se samými jedničkami a na gymnázium jsem šel bez přijímaček.

Na gymnáziu jste se pak zamiloval do matematiky, a to tak, že jste chtěl dál studovat teorii grafů a her (obor, který se vyučuje na matematicko-fyzikální fakultě). Maminka vás ale nakonec přesvědčila, ať radši jdete na medicínu…

To je pravda. Na pardubickém gymnáziu jsem chodil do matematicko-fyzikální třídy. Byla to tak silná a exkluzivní třída, že když se konala nějaká olympiáda, tak mezi třiceti finalisty krajského kola byla polovina z nich právě z této třídy.

Postoj, který známe z tiskovek, měl už jako tříletý chlapeček.

Foto: Foto archiv Romana Prymuly

Právě tam jsem zjistil, jak moc mě baví matematika. Jistě to bylo i dílem profesora Kubáta, který se o nás tehdy staral. V té době už jsem navíc hrál šachy. Měl jsem proto pocit, že bych se měl věnovat matematice a k tomu hrát poloprofesionálně šachy. Obojí se z dnešního úhlu pohledu jeví tak trochu úsměvně a ne zcela smysluplně. Což mi taky má matka pádně vysvětlila. (směje se)

Pádně?

Ano, měla celkem jasno, co bych měl dělat. Chtěla, abych šel na medicínu. A tak jsem na ni šel.

Matka chtěla, abych šel na medicínu. A tak jsem na ni šel

Takže všechna ta koronavirová opatření by Česko možná nezažilo, nebýt vaší maminky…

Možná. (směje se)

Litoval jste někdy, že jste si nesplnil svůj matematický sen a šel místo toho na medicínu?

Nelitoval. Matematika se totiž z mého života nakonec neztratila. Velmi brzy jsem zjistil, že epidemiologie je vlastně hodně o matematice. Od prváku jsem proto začal dělat pomocnou vědeckou sílu na katedře epidemiologie a matematice jsem se věnoval v podstatě dál. Navíc mě začaly bavit viry.

Který vir vám nejvíce učaroval?

Baví mě hlavně viry hepatitid (žloutenky).

Proč právě ty?

To začalo mou kandidátskou prací. Zvolil jsem si tehdy jako téma hepatitidu typu A a chtěl jsem zkoumat možnosti její prevence. V té době to všichni považovali za naprostý nesmysl. Říkali mi: „Vždyť tam už je všechno objeveno! Nic nového nezjistíš! “ Jenomže to nebyla pravda.

V té době byla nakonec objevena průlomová vakcína a já jsem díky tomu získal oproti ostatním velký náskok. Měl jsem zkrátka štěstí. Od té doby mám viry hepatitid rád.

Co koronavirus SARS-CoV-2? Jaký vztah máte k němu?

Paradoxně taky dobrý. Když totiž před lety nastala epidemie SARS, tak jsem o tom napsal monografii. Bylo to v roce 2005. To se teď docela hodilo.

Který vir vás naopak přemohl?

Jediný virus, který mě kdy skolil, byla chřipka. Jednou. Byl to souboj téměř nerovný. Většinou si to nikdo neuvědomuje, ale klasická tvrdá chřipka vážně není nic banálního – člověka bolí celé tělo a není skoro ani schopen uzvednout hrnek s čajem.

Proč jste nezamířil na „obyčejnou“ medicínu, ale k té v armádě?

K armádě jsem šel proto, že svého času byla poměrně daleko ve výzkumu. Jako jedna z mála se navíc věnovala právě výzkumu virů. Mělo to velmi dobré renomé. Působila tam tehdy celá řada špičkových vědců.

Vrátím se ještě k šachům. Ty totiž hrály roli i ve vašem partnerském životě – vaše paní je šachová přebornice ze Slovenska. Jak jste se seznámili?

Samozřejmě díky šachům. První impulz byl na jednom turnaji v Chrudimi. Třináct pohárů města Chrudim se to jmenovalo. Soutěžilo se tam v několika kategoriích a pak byl jeden pohár pro celkového vítěze. A moje budoucí partnerka vyhrála naprosto všechno, co mohla. Posbírala všechny poháry pro ženskou kategorii. To mě ohromilo. (směje se)

Začátek celoživotní šachové partie zvané manželství.

Foto: Foto archiv Romana Prymuly

Takže jste ji oslovil hned na tom turnaji?

Tam ještě ne, ale už to ve mně hlodalo. A když jsem ji začal potkávat na dalších turnajích, měl jsem jasno.

Ona měla taky jasno?

U ní to chvilku trvalo. (směje se) Pak jsem ale začal jezdit na Slovensko, odkud pochází, a bylo to.

Jakou profesi má vaše paní?

Je to zdravotní sestra.

Kdo z vás dvou doma velí – vy jako plukovník?

Jak v čem. V domácnosti velí nepochybně manželka, já se starám spíš o finanční věci, nákupy a zabezpečení domu – aby všechno fungovalo. Zbytek má ale na povel manželka.

Pověří vás někdy vařením?

No… Když jsme spolu ještě chodili, tak jsem byl občas schopen udělat nějaké maso. Dokázal jsem uvařit i knedlíky. Ale teď už nevařím. Maximálně něco hodím na gril. Není čas.

Co úklid? Potrpíte si na vojenský pořádek? Musí být třeba oblečení ve skříni srovnané do komínku?

Mám sice rád pořádek, ale nejsem ho schopen udržet. To je moje velká slabina. V pracovně to proto často vypadá jako po výbuchu: jsou tam obrovské spousty papírů. Když mě to po nějaké době přestane bavit, protože už v těch nánosech nic nenajdu, tak prostor vyčistím. V takovou chvíli vytřídím i tři nebo čtyři pytle odpadu a začnu znovu u čistého stolu. Rozhodně ale nejsem přítelem denních úklidů.

Za celý život jsem vykouřil jen tři cigarety. Bylo to v první třídě

Máte ještě nějakou neřest?

To ani ne. Pokud jde o kouření, tak jsem za celý svůj život vykouřil jen tři cigarety. To bylo v první třídě základní školy. (směje se) A občas si dám víno.

Kolik jste ho vypil při koronavirové krizi?

Během koronavirové krize jsem paradoxně neměl ani kapku. Vůbec na to nebyl čas. Člověk spal sotva dvě hodiny denně a držel ho při životě jenom adrenalin. Spánek jsem si kvůli tomu docela dost rozhodil. Usínal jsem dlouho po půlnoci a ve čtyři hodiny už jsem se zase probouzel.

Jak jste regeneroval, když jste nespal ani nepil alkohol?

Nijak. Člověk zkrátka jede v tom adrenalinu a čeká, co organismus vydrží. Ne každý to vydrží. Třeba mně lidé už po čtrnácti dnech říkali, že jsem usínal vestoje na tiskovce.

Když zmiňujete tiskovku… Vzpomínám si, že když jste poprvé na jedné tiskovce chyběl, prozradil Andrej Babiš národu, že jste si jel pro čisté prádlo. Co vám na to tehdy řekli doma?

To bylo až komické. Opravdu jsem tehdy na pár hodin odjel do Hradce, abych si aspoň vyzvedl čisté věci, a premiér to hned zveřejnil na tiskové konferenci. Takže celá republika věděla, že Prymula potřebuje nové prádlo. (směje se) Doma to ale vzali v pohodě.

Co další dění okolo koronaviru? Jak to vaše rodina zvládala?

První měsíc docela dobře, protože to byl takový stres a takový adrenalin, že nebyl čas nad ničím přemýšlet. Všichni to brali tak, jak to bylo. Teprve ve fázi, kdy to nejhorší opadlo, to všem začalo vadit.

Co konkrétně? To, že jste se stal celebritou?

Ano. Rodina se na to úplně pozitivně nedívá a manželce to opravdu vadí. Zvlášť teď, když pocit obrovského vítězství opadl a místo něj se začalo řešit, jestli to všechno vůbec bylo dobře. Ty masmediální vlny jí moc dobře nedělají.

Vaší rodině dokonce někdo vyhrožoval…

V téhle době se našla spousta lidí, kteří mi psali nejrůznější invektivy. Většina z nich mě nechávala lhostejným, nic jsem si z toho nedělal. Jeden člověk ale psal nejmíň třikrát denně a skutečně vyhrožoval, že něco udělá mé rodině. To už bylo za hranou. Pokud by se to týkalo jenom mě, tak bych to možná ještě skousnul, ale když se to týkalo rodiny, tak jsem to začal řešit. Už je to naštěstí vyřešené.

Mělo to nějaký dopad na chod rodiny? Chovají se teď vaši nejbližší třeba jinak?

Já jsem jim to ani neřekl.

Vy jste jim to ani neřekl?

Dozvěděli se to z masmédií. Naštěstí až ex post. Divili se, jinak se nic zásadního nezměnilo.

Jak se vám pod takovým tlakem rozhodovalo? Litujete teď zpětně něčeho? Udělal byste něco jinak?

Pokud jde o ta zásadní rozhodnutí, tak ne. Tam není čeho litovat. Samozřejmě, dopustili jsme se nějakých chyb.

Například když jsme řešili, v jaké době budou senioři chodit nakupovat, v tom byl docela chaos. Uznávám. Ale vždycky to mělo nějaký důvod: postupně za námi chodily různé skupiny lidí a říkaly, že jim zavedené opatření nevyhovuje. Jejich zájmy byly protichůdné. Museli jsme se s tím proto nějak vypořádat. Zásadní věci bych ale opravdu udělal stejně. Rozhodl bych se tak i s čistou hlavou po vydatném spánku.

Vytýká vám něco přímo vaše okolí? Já jsem třeba zaznamenala konspirační teorii, podle níž se snažíte znovu zavést diktaturu.

Taky jsem to zaznamenal.

Takže?

V tom národě je nějaké rozpoložení. Část lidí je se zavedenými opatřeními spokojená, část spekuluje o tom, že byla přehnaná a svět mohl běžet i bez nich. Že by nevadilo, pokud by pár lidí na epidemii umřelo.

Jeden člověk psal třikrát denně a vyhrožoval, že něco udělá mé rodině

Pro mě je zásadní jedna věc: všechno jsou to diskuse, které se rozproudily až po akci. Předtím byli všichni zalezlí a nikdo nic neřekl. Jakmile bylo ale po boji, začali být najednou chytří a společně řešili, jak se to mělo doopravdy udělat.

Ve světě ale opravdu není mnoho zemí, které by se zachovaly jinak. Navíc pro řadu zemí jsme se stali vzorem. Důkazem budiž to, že jsem v posledních třech týdnech dělal rozhovor do tří poměrně renomovaných světových periodik, jako jsou The Times a The Financial Times. Tam se mě naopak tázali, jak je možné, že jsme to zvládli tak dobře.

Mluvil jste hlavně o rouškách, předpokládám…

Ano. My jsme totiž s těmi rouškami skutečně ve světě prorazili. To vnímám i jako náš největší úspěch – že se nám podařilo odvrátit protiútok Světové zdravotnické organizace, která tvrdila, že roušky jsou nesmysl. Těch zemí, v nichž lidem nedoporučili roušky, je nakonec velmi málo.

Chtěl jste to někdy zabalit?

Ne. Já nejsem ten, kdo by utíkal z boje. Na takové úvahy navíc ani nebyl čas. Jasně, ve druhé části epidemie, když už jsme se ocitli za vrcholem křivky, jsem si párkrát řekl: „Proč ty to vlastně děláš, když se to půlce národa nelíbí?“ Ale nepřemohlo mě to.

Ještě zpět k vašim zálibám. Máte rád rychlá auta. Co všechno máte doma v garáži?

Auto, které si opravdu piplám a hýčkám, je Nissan GT-R. Ten je navíc adekvátním způsobem upravený, takže je to opravdu silný sportovní vůz.

Vášní k silným strojům planul od dětství.

Foto: Foto archiv Romana Prymuly

Jakou největší rychlostí jste s ním jel?

Asi 320 kilometrů v hodině.

Svezl jste i manželku?

Ne, kdepak. Té se dělá zle už při poloviční rychlosti. (směje se) A mě už to vlastně taky přechází, já jsem míval rychlou jízdu rád hlavně v mládí. Teď už si do toho auta sednu maximálně desetkrát za rok. To víte, když máte řidiče…

Další vaší vášní jsou ponorky…

Ano. Ale ponorku doma nemám. (směje se)

Jel jste někdy v nějaké?

Jednou se mi podařilo jet v takové malé ponorčičce. Ve velké válečné jsem bohužel nikdy nejel. Byl jsem se sice na třech podívat, ale nikdy to nebylo za chodu. Jednou jsem měl dokonce domluveno, že mě vezmou na jednu jadernou ponorku, ale nakonec si to rozmysleli. Asi mi zas tolik nevěřili a báli se.

Byla by komedie, kdybych letos vyrazil ven, když ostatním to nedoporučuju

Kde to bylo?

Měla to být britská ponorka.

Vy sám jste se někdy bál?

Asi nejvíc jsem se bál na jednom výletě v Jihoafrické republice. Nechal jsem se vylákat na výstup na jednu horu v Kapském Městě, protože to vypadalo snadně. Průvodce nám řekl, že má hora jen asi tisíc metrů – takže něco jako naše Sněžka. Jenomže ono to mělo háček.

Jaký?

Ta hora roste samozřejmě od hladiny moře. Takže jsme museli zdolat skutečně tisíc čistých metrů. Navíc jsem dost podcenil toho mistra, co nás vedl. Ze všech cest, které vedly na vrchol, totiž vybral třetí nejtěžší. Přitom já jsem vyrazil v sandálech!

Jedna z šachových partií. „Vyhrávám tak v šedesáti procentech případů,“ říká Prymula.

Foto: Foto archiv Romana Prymuly

Výsledkem bylo to, že jsem se v jednu chvíli ocitl nad nějakou římsou, visel jsem za jednu ruku, a abych se dostal dál, měl jsem dát nohu vysoko nad hlavu. Což jsem neuměl. Nahoru to tedy nešlo a dole byla jen asi šedesát centimetrů široká plošinka a pak stopadesátimetrový sráz. To jsem se fakt začal bát…

Jak to dopadlo?

Naštěstí mi pomohl ten náš šerpa. Nejlepší ze všeho bylo, že když jsem pak s vypětím všech sil vyšplhal nahoru, tak jsem uviděl skupinku Japonek. Právě pohodlně vystupovaly z lanovky a na nohách měly růžové baleríny s bambulkama. (směje se)

Kam letos pojedete na dovolenou? Zase na hory?

(Směje se) Ano, na hory, tentokrát ale na české. Nejspíš do Krkonoš. Do zahraničí rozhodně nepojedeme – byla by komedie, kdybych letos vyrazil někam ven, když ostatním to nedoporučuju.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků