Článek
Pokud ale někoho svědí otázka, proč rovnou nehlasoval proti, když tak by těch hlasů asi mohl mít v kapse víc, odpověď je nasnadě. Mohl by tím možná jiné hlasy ztratit.
Nebýt si jist, váhat, neumět se rozhodnout, to je osvědčený trik, který politický kejklíř Klausova formátu samozřejmě mistrovsky zvládá, ale není to vždy nejžádanější zboží. Nebýt si jist, váhat, neumět se rozhodnout, to si může kdykoli dovolit právě jen politik, zatímco majitel konzumu nebo trafiky musí vždy najít odvahu a rozhodnout se, protože v životě bývá i špatné rozhodnutí lepší než žádné.
Především si to však nemůže dovolit státník. Ten si třeba nemusí být jist, může váhat, ale přesto se musí umět rozhodnout. Právě tuto schopnost totiž - na rozdíl od politiků - mají státníci v popisu práce. V této chvíli ovšem není důležité rozebírat, co Václavu Klausovi chybí do státníka. Podstatnější je skutečnost, že politik Klaus usiluje o post prezidenta republiky, což je funkce státnická. Prezident je také vrchním velitelem ozbrojených sil a velitelé jsou na světě proto, aby armádám dávali rozkazy, nikoli proto, aby se jim svěřovali se svými pochybnostmi. To bohužel není jen jakási teoretická úvaha, to je otázka velice praktická a velice aktuální.
Jakpak se asi zachová poslanec Klaus, který si včera nebyl jist, je-li správné poslat české vojáky do války, až třeba za pár týdnů bude stát před volbou, zda vydat či nevydat osudový rozkaz. Nejpravděpodobnější možnost je asi taková, že svolá Bezpečnostní radu státu a vydá rozkaz: Tak se v tom hoši nějak rozeberte, vždyť vy tomu stejně rozumíte líp než já. Je to ostatně tím pravděpodobnější, že pamatujeme nejen Klause nerozhodného, ale pamatujeme také Klause plnými ústy neústupného.
Nikdy dosud nevysvětlil, co se stalo před půlnocí 20. června 1995. Jisté však je, že se ještě večer kasal, že na požadavky železničních odborů rozhodně nikdy nepřistoupí - a o půlnoci je podepsal. Právě tak jisté se ale zdá být, že Václavu Klausovi do schopností prezidenta chybí cosi velmi podstatného, totiž statečnost. To je ostatně tím nápadnější, že jeden z největších pochybovačů mezi intelektuály tohoto světa, který tuto funkci dosud zastával, nikdy neřekl nevím, když se slušelo říci buď ano, nebo ne.
PRÁVO 18. ledna