Náhradní orgány chybějí pro děti a nevelké lidi

V minulém roce v Dětském kardiocentru ve FN Motol transplantovali srdíčko pěti dětem, což je rekordní číslo. Od roku 2013 se tu nového srdce dočkalo 17 dětských pacientů.

Právě v této souvislosti si přednosta kardiocentra Jan Janoušek posteskl, že Česká republika není členem Eurotransplantu, a nabídka srdcí z jiných států je proto velmi omezená.

„V devadesátých letech byla naše země velmi nakloněna vstupu do Eurotransplantu. Ale protože je koordinován ze zahraničí (z Nizozemska, pozn. red.), převládla snaha zachovat národní koordinaci transplantací. Díky velkému přispění našeho Koordinačního střediska transplantací se Česko připojilo v roce 2013 k mezinárodnímu programu Foedus, který sdružuje deset zemí,“ vysvětlil

Jan Burkert, primář oddělení transplantací a tkáňové banky FN Motol.

„Zahrnuje dokonce dvakrát víc obyvatel, než má Eurotransplant. I když my sami z Motola jsme příliš orgánů z toho systému v posledních letech nedostali,“ dodal Burkert.

Podle něj je ale těžké po čtvrtstoletí hodnotit, zda šlo o správná rozhodnutí, nebo by z členství v Eurotransplantu pacienti měli větší užitek.

„Problémem všech transplantačních center je nedostatek dárců zejména v malých rozměrech, což se týká dospělých malého vzrůstu a zejména dětské populace. Kvůli nedostatku takových dárců stráví příjemci na čekací listině delší dobu,“ upozornil Burkert. A tak na nové srdíčko i po kolapsu čekají malé děti často dlouhé měsíce.

České Koordinační středisko transplantací si ale pochvaluje spolupráci s organizací Foedus. „Obsluhuje v tuto chvíli dvaapůlkrát větší počet potenciálních pacientů než Eurotransplant. Česká republika v uplynulém roce získala od svých dárců úctyhodný počet orgánů – v přepočtu na milion obyvatel se jich našlo 29.

Česko v rámci Foedusu vyvezlo v roce 2019 čtyři orgány a dovezlo a transplantovalo jich 19 ze zahraničí,“ sdělil Právu Přemysl Frýda, zástupce ředitele střediska.

„Současný systém je pro většinu pacientů dostačující, i když samozřejmě existují skupiny nemocných, kde by mohla být větší mezinárodní spolupráce výhodou,“ sdělil Právu přednosta Transplantcentra pražského Institutu klinické a experimentální medicíny.

Efektivitu dárcovství ovšem nelze hodnotit jen podle počtu obyvatel, protože ne každá země má stejnou dárcovskou politiku. „U nás funguje princip takzvaného předpokládaného souhlasu. Pokud se tedy dospělý dárce či zákonní zástupci dětského dárce za jejich života oficiálně nevyjádří s odmítnutím darování orgánů (rozhodnutí je evidováno, pozn. red.), tak se ke každému zemřelému s prokázanou smrtí mozku přistupuje, jako kdyby s darováním souhlasil,“ vysvětlil primář Burkert.

„Tento systém je stejný jako v řadě jiných evropských států s vyspělými transplantačními programy. V zemích, kde tato legislativa není, jako třeba Velká Británie, je nutné u sebe vždy nosit vyplněnou a podepsanou dárcovskou kartu, kde je jasně vyjádřeno, že s případným odběrem orgánů osoba souhlasí,“ dodal Burkert.

Podle Frýdy z Koordinačního střediska transplantací je také členství v Eurotransplantu výrazně nákladnější: „Česká republika platí za členství ve Foedusu dva tisíce eur ročně, za členství v Eurotransplantu by to ročně bylo přes 800 tisíc eur.“