Článek
Myslím, že bude-li zvolen Václav Klaus, nezazvoní kvůli tomu Evropské unii hrana a tento stát nebude zaplaven tou nejpravicovatější pravicí na celou jednu generaci. Myslím si rovněž, že vstup Jana Sokola na Pražský hrad určitě nezpůsobí, že se staneme kolonií Vatikánu a papežský nuncius se přesune do místodržitelské kanceláře v chrámu svatého Víta. A konečně si myslím, že nebude-li dnes zvolen nikdo, zahraniční investoři kvůli tomu od nás neutečou. Flextronics z Brna prchl dávno předtím, než hradní drama začalo.
Pouze vlastníci krátkodobého spekulačního kapitálu, který vůbec nepotřebujeme, se mohou polekat. Stále ve světě existují mocní muži, správci "rizikových fondů", kteří se domnívají, že peníze se rodí z peněz a že stověžatá Praha leží někde na Balkáně. A že nelze-li v Česku zvolit prezidenta, pak nejspíš proto, že tam vypukla občanská válka.
Jiná válka, ta vnitrostranická v sociální demokracii, která se v naší prezidentské volbě obráží, je takřka pod rozlišovací schopností světových pozorovatelen. Což je svým způsobem škoda, neboť občas i neosobní, věcný obsah sporu mezi takzvanými zemanovci a takzvanými špidlovci určitě v něčem přesahuje hranice České republiky.
Tento naoko utlumený vnitrostranický konflikt totiž dokládá obecný jev: velké problémy všech stran Socialistické internacionály s kompasem, se směřováním a stanovením cílů. Jestliže zemanovci chtějí (kromě lahodné pomsty Špidlovi nevolbou Jana Sokola) jednobarevnou vládu, která by až ve Sněmovně střídavě lobbovala pro levicové či pravicové vládní kroky, a jestliže špidlovci se rozhodují mezi týmiž kroky už ve vládě díky levicovým a pravicovým ministrům - jaký je potom mezi oběma proudy skutečný rozdíl?
Řeči o odlišném politickém stylu jsou pak ve skutečnosti jen řečmi v kosmetickém salónu. Ani jeden z obou "proudů" nemá konkrétní představu o řešení bolavých kauz světa, ba ani o tom vážně neuvažuje.
A právě rovnou do tohoto světa, který dávno již nekončí celnicemi České republiky, bude příští náš prezident spolu s námi všemi vržen skoro stejně bezmocně, jako bývá každý člověk - podle existencialistů - vržen v den svého zrození do života.
Tváří v tvář včerejšímu uzavřenému zasedání Rady bezpečnosti OSN, jíž se čím dál víc vymyká z rukou rozhodnutí o válce a míru, vidíme dobře, jaký tento svět je. Jde o místo, v němž se vyvinula silná, v zásadě nadstátní a téměř zcela suverénní pořádací moc, která po pádu bloků podle své vůle strukturuje planetu pod hesly nového světového pořádku (George Bush starší), humanitárních intervencí (Bill Clinton) a války proti terorismu (George Bush mladší). Tento vír opět a po svém mění mnohé kouty světa v provincie a jejich státnické představitele v pouhá jména, nehodná zapamatování.
Je to navíc svět, který se za poslední dvě dekády velmi změnil. Například zcela upadla v zapomenutí odezva, kterou ve své době (1981) ještě měl dnes tolik oslavovaný "preventivní úder" Izraele proti iráckému jadernému reaktoru v Osiraku. Tehdy tento nálet označil deník New York Times za "neospravedlnitelnou agresi". A tehdejší prezident USA Ronald Reagan a odpůrce sovětské "říše zla" prohlásil to, co si každý český prezident nyní zaváhá i jen pomyslet: "Útok rezolutně odsuzuji."
Zvláštní věc: v době, kdy už byly popsány tuny papíru o tom, že klasický národní stát končí svoji dějinnou pouť a předává moc nahoru nadstátním a dolů regionálním strukturám, jednáme v Česku podivně. Chováme se, jako bychom volili skutečného suveréna. A přitom jde jenom o jediné: zvolit si v klidu úředníka do čela instituce, jejíž obsazení základní zákon státu předpokládá a která stále ještě existuje.
Právo, 28. února