Článek
I sobotní zatčení Chálída Šajcha Muhammada, muže číslo tři bin Ládinovy organizace, popisuje včerejší britský deník The Independent důsledně takto: údajný organizátor útoků z 11. září 2001 byl údajně zatčen.
Kvůli tajnosnubným hlasům, které přinesly prezidentský post Václavu Klausovi, je také u nás zatemněno nad tím, kdo vlastně čestného předsedu ODS v pátek volil. Z Klausovy i Grebeníčkovy strany zní jednotné mlžení, že úspěšného kandidáta volilo mnohem více koaličních poslanců a zároveň mnohem méně komunistů, než se má všeobecně za to.
Ale důležitějším by asi bylo zjištění, zda opravdu došlo k vývoji osobnosti, k jistému zestátničtění Václav Klause, jak před volbou hned ve třech projevech brilantně demonstroval. Zda opravdu bude civilním prezidentem, přísahajícím na ústavu a neschopným stéblo přes cestu přeložit jiným ústavním institucím. Vždyť náš nový prezident přece kdysi prohlásil, že ústava "není posvátná kráva". A při jejím schvalování před deseti lety projevil dokonce obavu, že je "zaplevelena lidskými právy".
Rozkrýt Klausův budoucí vliv na další průběh politických událostí ve státě, na jeho vnitřní poměry a mezinárodní vazby, není lehčí úkol než pokus ex post nahlížet za plenty senátorských a poslaneckých uren. Je pouze jasné, že koaliční vláda Vladimíra Špidly utrpěla porážku, a není vůbec divu, že se včera rozhodla požádat Sněmovnu o vyslovení (ne)důvěry. Vždyť dávní ideologové mnohobarevné "progresívní koalice" socialistů, konzervativců a liberálů, kdysi pracovně nazvané "strana Hradu", nyní zrovínka právě o ten Hrad přišli. A měli by se vskutku nad sebou zamyslet spolu s politickými uskutečňovateli této ideje. Ti byli totiž do konceptu své "pokrokové koalice" a "nového stylu" natolik zažraní, že si ani nepovšimli, jak v létě 2002 - s "drtivou většinou" Hany Marvanové a s vnitřním pnutím ve svých partajích - poslední parlamentní volby prohráli.
Jakou váhu v politickém životě Česka budou nyní mít dva známé faktory, které zlidověly coby nepochybný rys Klausovy politické osobnosti: protievropský "nacionalismus" a protilevicový "thatcherismus". Zaplevelí tato lebeda dobu "prezidenta všech občanů"? Obrana státních a národních zájmů je jistě legitimní úkol a lze předpokládat, že Klaus tento úkol splní - alespoň pokud jde o zpražení těch sil, které čerpají inspiraci z revize výsledků druhé, ne-li už první světové války. Je možná dobré mít na Hradě tvrdohlavce a husitu (Klaus je členem československé církve husitské) v časech tak velmi flexibilního výkladu dějin. V těch podivných časech, kdy si Otto von Habsburg i nadále myslí a domácímu tisku se svěřuje, že Bílá hora zachránila český národ před zánikem...
Nelze však zaplašit mnohé otázky: Jak ochránila Klausova vláda národní zájmy, když ve své době vyjednala pro nás nepříliš výhodné podmínky negociací s Evropskou unií? Jak hájila zájmy českého státu v těch gründerských dobách, kdy neoliberální ekonomové sprintovali daleko před právníky a Viktor Kožený prodával naši námořní flotilu, v dobách, kdy Klaus asymetricky otevřel českou ekonomiku vůči chytře uzavřenému světu?
Tah na branku s emblémem EU měl u Klause vždy svůj ideologický, thatcheristický a také - při dnešní irácké zdrženlivosti pikantní - proamerický prvek. Pro modré ptactvo byla hospodářsky pružná Amerika oporou a hlavním argumentem proti údajně zatuhlé, byrokratické a socialistické Evropě. Transatlantická vazba Klausovy ODS je stále zřejmá.
Jako obvykle je ovšem obraz skutečnosti složitější. "Populista" Václav Klaus utržil v minulosti mnoho ran při útocích zprava, že "zastavil" reformu, že ustupuje odborům a že je "bankovním socialistou", ne-li vskrytu duše socialistou bez přívlastků. Tak to říkali i mnozí aktéři těch politických stran, které dnes tvoří pravici "socialistické" vlády. Té vlády, která již delší dobu nabírá dech k takzvaným nepopulárním opatřením pravicové ražby. Po vzoru jiných - pravých i levých - vlád v Evropě, která vůbec není tak blahodárně či hrůzostrašně socialistická, jak o ní její přátelé i nepřátelé tvrdí.
Vladimír Špidla připustil, že tandem s Klausem by se u nás mohl podobat někdejšímu francouzskému "soužití" sociálně citlivého pravicového Chiraka s ekonomicky korektním socialistou Jospinem. Snad se o tom přesvědčíme, pokud naše nynější vláda přežije do třešní. Jenom pak možná - tak jako ve Francii - často nepoznáme, který z pánů je který.
PRÁVO 4. března 2003