Hlavní obsah
Zdeněk Jičínský na archivním snímku z roku 2013. Foto: Jan Handrejch, Právo

Jičínský: Federalizace z roku 1968 pomohla sametové revoluci 1989

Rok 1968 neznamená jen okupaci, řekl v rozhovoru pro Právo profesor ústavního práva, bývalý poslanec ČSSD a pamětník Zdeněk Jičínský.

Zdeněk Jičínský na archivním snímku z roku 2013. Foto: Jan Handrejch, Právo
Jičínský: Federalizace z roku 1968 pomohla sametové revoluci 1989

Co říkáte na debatu kolem 50. výročí pražského jara a srpna 1968?

Myslím, že spoustu věcí popsal Jiří Pehe ve svém článku pro Právo, kde napsal, že je třeba rehabilitovat pražské jaro. Také celou dobu bojuji proti tomu, aby na celé čtyřicetileté období komunismu bylo vztaženo jedno měřítko, tedy že to všechno byla totalita.

Pražské jaro, a úsilí o socialismus s lidskou tváří, byla událost světodějná. Jeho význam by neměl být zastíněn tím, že 21. srpna k nám vtrhla okupační vojska.
Pražské jaro jsem zažil jako účastník a pak jsem na sobě nesl i důsledky toho, že se pokus nepodařil a že po okupaci nastala normalizace. Ale chci ještě upozornit na důležitou složku tohoto procesu, která v debatě zapadla, tedy úpravu československých vztahů a federalizaci.

To bylo v podstatě jediné, co z pražského jara zbylo.

V určité podobě ano, byť i po sovětské okupaci nový ústavněprávní poměr byl zdeformován návratem starého byrokratického režimu, který právě pražské jaro chtělo změnit.

Součástí tehdejších obrodných procesů byla i snaha zajistit rovnoprávné postavení slovenského národa politicky i ústavněprávně. Proto v roce 1968 vznikla vládní komise pro přípravu nového, federativního řešení a České národní rady, protože ta slovenská už existovala. ČNR se tehdy účastnila, stejně jako SNR, prací na přípravě nového ústavního řešení.

Mezitím došlo k sovětské okupaci, ale požadavek federalizace zůstal v platnosti a ta už nemohla být odvolána. Tehdy kolovalo heslo, že Češi chtějí demokratizaci a Slováci chtějí federalizaci. Je pravda, že požadavek nové státoprávní úpravy byl na Slovensku pociťován významněji než v české veřejnosti. Posléze došlo k dohodě a nový ústavní zákon o čs. federaci koncem října Federální shromáždění schválilo.

Proč to bylo tak důležité?

Skutečnost, že Slovensko mělo své orgány, ovlivňovala i průběh normalizace, na Slovensku a v Čechách byly značné rozdíly. Kádrové dosahy tam nebyly tak výrazné. Slováci si svou vědeckou obec víc chránili, měli jinou kulturní politiku, vydávaly se tam jiné knihy. Mnohé knihy jsme kupovali na Slovensku, protože v Česku by nevyšly.

To bychom si také měli uvědomovat, když vzpomínáme na rok 1968. Stejně tak bychom neměli zapomínat na všechna očekávání i veliké naděje a samozřejmě na to, jak je tvrdá bota sovětského režimu 21. srpna pošlapala.

Očekával jste takový vývoj?

S řadou mých přátel jsme si kladli otázku, zda k vojenskému zásahu dojde. Troufám si ale říci, že většinou jsme měli za to, že ne. Dva dny před vstupem vojsk jsem ostatně odjel na dovolenou do Tater. Nemyslím si, že bych byl naivní, ale většina lidí tehdy přece jen vycházela z toho, že k tomu nedojde.

O okupaci jsem se dozvěděl na Štrbském plese. Byla to hrůza a konec všech nadějí. Žili jsme v nejistotě a během dalšího období jsme byli postupně nuceni ustupovat ze všech požadavků, které jsme s pražským jarem měli spojené. Zažíval jsem to i v ČNR.

Zpětně po padesáti letech lze říci, že také federalizace umožnila snadný, jak se říká sametový, průběh listopadové revoluce, protože tady byli partneři na české i na slovenské straně, kteří spolu mohli jednat o nových změnách.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků