Článek
Jedinou rychle fungující strukturou se tak vlastně stal šéf řidičovy firmy, Sálim Mazhar, který případ předal další rychle fungující struktuře: francouzské AFP. Lze z této jediné mlhavé informace vyvozovat míru rozkladu v dnešním Iráku? Je snad již v běhu třetí válka v Zálivu, že prezident Bush - naposledy se k tomu chystal v noci na dnešek- promlouvá k americkému lidu tónem povzbuzujícím, mobilizačním, válečným? Jsou rukojmí mnoha -i "neokupačních" -národností a bytostně nevojenských profesí zoufalým štítem těch, kdo se již rozhodli pro boj až do konce? Dosáhla už nyní revolta v Iráku, doprovázená jakoby bezhlavým braním zahraničních rukojmích, absolutního chaosu a vrcholné anarchie?
Možná ještě ne. Americký správce Paul Bremer funguje, byť za betonovými zátarasy, o nichž z té "zabetonované" země přinesl nedávno výbornou reportáž Michal Kubal, unesený zpravodaj České televize. Za týmiž zátarasy rovněž funguje irácká prozatímní vláda, která se jistě snaží přispět k osvobození našich novinářů - tatáž prozatímní vláda však ostře kritizovala uplatňování "kolektivního trestu" vykonávaného okupační armádou. Trestu za vraždu čtyř Američanů nad obyvatelstvem města Fallúdži, místa činu. Trestu již vlastně vykonaného na stovkách tamějších mužů, žen a dětí...
Také armáda - od Saddáma svobodného a západními spojenci okupovaného - Iráku prokazatelně existuje. Ale přicházejí zprávy, že její příslušníci odmítají bojovat proti "svým lidem". To vůbec není povzbudivý signál pro ty, kdož očekávají brzké zvládnutí vypjaté situace a formální "předání moci Iráčanům" do 30. června. Jak si někdo může myslet, že z krvavých louží a politických fikcí může být počata kvetoucí demokracie?
Na místě ovšem operuje více než stotisícová armáda USA, přeskupuje síly, strategicky manévruje a přitom některá města už teď Iráčanům, skoro bych řekl, předává. A prosakují informace, že by možná potřebovala posílit alespoň dvěma novými brigádami. Přesto - nebo právě proto - si taková situace vyžaduje příkré shrnutí: anarchie, ve které fakticky "prozatímní vláda neexistuje" a "válka nervů vedla k sérii únosů, po nichž vzniká dojem, že situaci v Iráku nemá už nikdo pod kontrolou" (francouzský list Libération).
Český žurnalista Jan Rybář, jemuž se ještě podařilo - těsně před únosem svých kolegů - projet do Ammánu a vrátit se do Prahy, bezděčně vrhl na pravý stav věcí kužel světla: "Irák se minulý týden stal zemí bez pravidel," řekl. "Poprvé jsme odněkud utíkali." Tohle není válka mezi kulturami, mezi vyšší a nižší civilizací, tohle není kiplingovské "břemeno bílého muže", jenž v potu tváře, obtížně, leč ušlechtile nese na svých bedrech vyšší kulturu k barbarům (jak občas mudrují naši duševní emigranti do éry klasického kolonialismu). Tohle je praktická i politická porážka strůjců "neomezené války proti terorismu" a nezodpovědných vizí o přestavbě "velkého Blízkého východu" silou.
Jen si vzpomeňme: dnešnímu Iráku coby "zemi bez pravidel" přece předcházel svět bez pravidel, válka bez mezinárodního práva a zdůvodnění války - bez obyčejné pravdy. Tohle jsou "jen" trosky určité politiky. Jenže pod těmi sutinami nám zůstali lidé. Také reportér Michal Kubal a jeho kameraman Petr Klíma z České televize, také Vít Pohanka z Českého rozhlasu. Žádný z nich si nezaslouží od nikoho teror, i kdyby nakonec zůstalo pouze u teroru psychického a všichni se - doufám úpěnlivě - živi a zdrávi vrátili domů.
Říkává se, že profesionální novináři a váleční zpravodajové dobře vědí, do čeho jdou a co přesně ve své práci riskují. Snad je to pravda. A snad se dožijeme lepších časů, kdy totéž budou vědět politikové.
PRÁVO 14. dubna 2004