Článek
Na uplatnění svého nároku dostanou čas až do konce příštího roku. Celkem má toto rozšíření okruhu odškodněných stát 230 miliónů korun.
Již před deseti lety dostali tito lidé jednorázově za každý měsíc strávený na nucených pracích 625 korun. Podmínkou bylo, že jejich nasazení v táboře přesáhlo 12 měsíců. Stejná podmínka bude platit i nyní. Dalšího odškodnění se dočkali v roce 2005, kdy jim zákon přiznal zvláštní příspěvek k důchodu 2500 Kč měsíčně.
Vnitro nyní reaguje na zářijový rozsudek pražského městského soudu, že charakter práce v těchto táborech lze srovnávat s nezákonným zbavením osobní svobody. Dosud totiž vládní nařízení z roku 2009 přiznávalo 1800 korun za každý měsíc pouze těm lidem, kteří byli za minulého režimu věznění nebo byli „jinak nezákonně zbaveni osobní svobody“.
Podle soudu však byl „naplněn pojem nezákonné zbavení osobní svobody i u příslušníků vojenských táborů nucených prací, resp. PTP, kteří do nich byli zařazeni z důvodu politické perzekuce a nuceni vykonávat práci, k níž byly tyto útvary přiděleny“.
Žijí jich už jen čtyři tisícovky
Městský soud tím otevřel cestu k vyplácení tohoto odškodnění vedle pomocných technických praporů (PTP) i příslušníkům silničních praporů ženijního vojska a vojenských báňských oddílů, které jsou souhrnně označovány jako vojenské tábory nucených prací. Na rozdíl od příspěvku k důchodu se nepočítá s tím, že by nároky na odškodnění mohly přejít na dědice.
Podle Svazu pomocných technických praporů prošlo tábory nucených prací v minulém režimu více než 40 tisíc lidí. Dnes jich žije pouze zhruba desetina.
Na ministerstvu vnitra, které o poskytnutí částky rozhoduje, se za dva uplynulé roky sešly dvě tisícovky žádostí o odškodnění, jimž nebylo možné vyhovět. Příští rok budou moci požádat o odškodnění i další, kteří to nestihli do konce loňského roku, kdy vypršela lhůta pro podání žádosti. Ti, jimž vnitro již vyhovělo, nyní už nebudou moci žádat znovu.
Byli „politicky nespolehliví“
Do PTP posílal minulý režim takzvané politicky nespolehlivé občany.
Šlo o muže od 17 do 60 let, kteří se provinili proti tehdejšímu zákonu na ochranu republiky nebo proti prezidentským dekretům. Byli mezi nimi i majitelé továren či velkostatkáři, ti, kdo odmítali vstoupit do JZD nebo předat svou živnost, lidé, kteří museli po únoru 1948 opustit veřejné funkce, a často i jejich děti.
Skončili tu i lidé, kteří se pokusili o ilegální přechod hranice, vyloučení vysokoškoláci a kněží.
V rámci povinné vojenské služby i mimořádných cvičení pracovali v lesích, kamenolomech, při stavbě silnic, tunelů či letišť a v hlubinných dolech. Nikdy nedostali jako nespolehliví do ruky zbraň, procházeli jen základním výcvikem, např. pořadovým.
Za svou práci na rozdíl od jiných řadových vojáků dostávali odměnu, ze které se jim ale strhávaly náklady na stravu, ubytování, ošacení, otop a také se z jejich mezd vyplácely odměny pro důstojnický a poddůstojnický sbor.
Do ruky pétépáci dostávali jen polovinu platu, zbytek jim armáda ukládala na knížku. Hodně úspor jim znehodnotila měna v roce 1953. Právě proto, že měli u sebe peníze, si vysloužili označení „černí baroni“.