Článek
USA a Velká Británie k tomu mají nezbytný počet stíhacích i bombardovacích letadel, množství řízených střel a bomb, spolehlivé zpravodajské a komunikační systémy, ochranné systémy pro své vojáky a řadu dalších nezbytností. A především k tomu mají odhodlané představitele, kteří jsou náležitě přesvědčeni o správnosti válečného řešení.
V Bushově vyhlášení: "tak či onak, Saddám Husajn bude v zájmu míru a bezpečnosti amerického lidu odzbrojen" se odráží odhodlaní obdobného druhu jako v proslulém Jakešově vyhlášení, že "Havel a další ztroskotanci a zaprodanci budou zavřeni proto, že lid této země si to žádá". Tak rozdílní politikové a v rozdílných dobách když jim dojdou věcné argumenty jednají identicky: zaštítí se zájmy svého lidu.
Návrh rezoluce dále potvrzuje, že Bushova administrativa definitivně odložila rukavičky: již nebere žádný ohled na výhrady "disidentů" z tzv. staré Evropy. Nepřijímá jejich argument, že válka je krátkodobým řešením, které poté může ještě více vyhrotit nahromaděné problémy. Nechce slyšet na varování, že po zahájení leteckého bombardování přijde nová vlna krutých teroristických útoků proti bezbrannému civilnímu obyvatelstvu.
Odmítá se ale bavit i o dělbě břemene v této válce: nadále počítá, že američtí a britští piloti z bezpečných výšek shodí na Irák spoustu munice, ale rizikové úkoly dlouhodobého charakteru přenechají víceméně jiným. Jde zejména o dlouhodobý pohyb vojáků v oblastech zásahů, kde jich již mnoho bylo zákeřně zastřeleno ze zálohy. Tím se dál zvýrazňuje bezpečnostní diferenciál uvnitř NATO.
Návrh tří zemí je ovšem velmi vážnou výzvou pro Radu bezpečnosti. Staví před ni dilematickou volbu: buď, anebo. Zesiluje nátlak jak na váhající členy RB, tak i na ty, kdo s válkou nesouhlasí (Francie, Rusko,Čína jakožto stálí a Německo jako nestálý člen Rady). Součástí tohoto tlaku jsou pak i Bushovy náhlé nabídky hospodářské pomoci některým současným nestálým členům RB, jako třeba Angole.
Přitom návrh nezastřeně hrozí, že pokud RB neschválí rezoluci o válce proti Iráku, ztratí svůj význam a o dalších vojenských zásazích se už na její půdě nebude jednat. Bude se o nich rozhodovat výlučně v rámci takzvaných koalic odhodlaných.
V takových koalicích se budou sdružovat státy ochotné podporovat USA: diplomaticky, finančně, vojensky . Mohou k tomu mít i zcela odlišné motivy. Dnes už třeba nikdo nevytýká Španělsku jakožto nestálému členu RB, že v rámci NATO zaujímá jedno z posledních míst ve výši vojenských výdajů. Ale o to více se taková výčitka náhle předhazuje Německu, které je proti válce v Iráku.
Finanční a vojenská podpora válce může být z hlediska objemu pouze symbolická. Má však nezastupitelný politický význam dává Spojeným státům možnost, aby i bez OSN a některých nepohodlných spojenců uvnitř "starého NATO" nadále hovořily a jednaly jménem "mezinárodního společenství".
A právě to je prostor, který Washington vymezil novým a přizvaným státům NATO, včetně České republiky. Neche od nich nic víc, ani nic míň. Záleží tedy na české politické reprezentaci, zda se s tím smíří a do jaké míry se podřídí. A řadový občan si pak může klást otázku, jak mu v takové době pomůže zaužívané pojetí demokracie. Postačí mu, že si to bude pamatovat do příštích voleb? A má jiné možnosti účinného protestu? Autor je vědecký pracovník)
Právo, 26. února