Článek
A že takový zase třináctého příští měsíc bude, i když (anebo právě proto!) se zdá, že více než 80 procent Čechů, ochotných hlasovat, řekne Unii jasné ano. Takový ani podobný jas z úhrnu našich čelných politiků ovšem nezářil. Učinili závěr, že prostě mají k Unii odlišné postoje. Ví se, jaké a které. Sociální demokrat a premiér Vladimír Špidla, lidovec a vrchní diplomat Cyril Svoboda i unionista a úřední šafář "lidských zdrojů" Petr Mareš - ti všichni by chtěli Evropu těsněji propojenou a pevnou, zkrátka a dobře federální.
Naopak šéf ODS Mirek Topolánek a hostitel lánské schůzky, prezident Václav Klaus (otec zakladatel ODS), přáli by si ji utkanou z právních pavučin. A předseda KSČM Miroslav Grebeníček, historický host lánské obory, kam za Václava Havla noha komunisty nevstoupila, Evropskou unii nerad. Jeho partaj je proti vstupu. Jaký signál mohla naše politická třída lidem vyslat? Na čem zásadním se dohodnout? Při takovém rozběhu názorů, které se navzájem vyrušily ve slavnostní nulu, měli aspoň analytičtí pozorovatelé příležitost zamyslet se nad tématem schůzky, nad současnou Evropou, jejím aktuálním stavem, smyslem a směřováním.
Příležitost zůstala nevyužita. Jeví se nadbytečné všechny ty komentáře prvního polistopadového vpuštění třešniček - dějinných následníků rudých hvězd, srpů a kladiv - do prezidentského hájemství a mezi ostatní lídry "demokratických stran". Žádné voličské hlasy v Evropě trvale za plot nepatří. Jalový je výsměch Klausovi, jak naprázdno vyzněla jeho horečnatá aktivita v zásadní zahraničněpolitické otázce. A podružné jsou dokonce věcné státoprávní úvahy, že si prezident přisvojuje nadmíru pravomocí - což opravdu doložil, když před jednáním lídrů kolportoval prohlášení s požadavkem na všechny politiky, aby při neshodě v názorech na EU neprezentovali vlastní postoje jako stanovisko českého státu.
Takovou hloupost netřeba na hlavu porážet. Bez toho je jasné, že zahraniční politiku dle Ústavy utváří jedině vláda a nikdo jiný, byť by byl hlavou státu a ještě navrch profesorem ekonomie. Ale jakou politiku vůči jaké Evropě vláda konkrétně nosí na srdci kromě obecného tlaku na federální pilu? Po setkání v Lánech měli sami vládní činitelé na jazyku vlastně také jen zavádějící podružnosti, jejichž vrcholem asi byla informace Cyrila Svobody: ústavní činitelé budou lépe koordinovat své zahraniční cesty mimo jiné proto, aby se - zvláště při cestách do vzdálených končin světa - ušetřilo.
Nicméně tak čirou náhodou zazněl a vynořil se oslí můstek, po němž by ještě bylo možné přejít k opravdové evropské diskusi. Evropa - a to "stará" i "nová" - šetří totiž nyní permanentně a zdaleka ne pouze na svých služebních cestách. Šetří na celku svých veřejných financí, na svém sociálním modelu, na svých důchodcích, na své chudině, na svých nezaměstnaných. Také na veřejných službách, které se v oblasti telekomunikací, dopravy, zdravotnictví či vzdělávání pomalu posouvají jinam: do privátních a rentabilních sfér.
Dlouhodobý zájem společnosti je přesouván do logiky krátkodobých zisků. Evropa je v přechodu. Dole v podnicích v přechodu od rovnováhy v tripartitách (stát, zaměstnanci, odbory) k duševní nerovnováze zoufalých manažerů, závislých na akcionářích, na burzách, na finančních trzích. Nahoře pak v přechodu od dlouholeté váhy superstátu k jeho epochální slabosti a závislosti na těchže trzích, na volném ringu a amerikanizaci ekonomického, sociálního a politického života. Proč? Inu asi ze stejných důvodů, z jakých se nedávná diskuse Francie, Německa, Belgie a Lucemburska o společné evropské obraně konala v americkém hotelu.
Je to tak praktické... Alespoň stejně praktické a zároveň pozitivní vábení lidí ke sjednocené Evropě je a zůstane nejspíš mnohem náročnější. Nemusí časem stačit pravdivé konstatování, že vyspělá Evropa dnes padá z tak vysoko nastavené laťky, že se nám i přechod na tamější upadlou úroveň v mnohém ohledu vyjeví jako vstup do ráje. Nemusí stačit moudrost, že všechno, co je ve světě hrozné, bylo by ještě horší snášet někde "na samotě u lesa".
PRÁVO 10. května 2003