Kus pravdy má komunistický poslanec Miloslav Ransdorf když říká, že nelze najít jediné nebezpečí, které by nám aktuálně hrozilo. Asi jako ve dvacátých letech minulého století v časech první republiky. Německo bylo nicotné, komunistické Rusko bylo nicotné, to všechno podtrženo spojenectvím s Francií. Už za málo let bylo však všechno jinak. Z Československa si postupně ukouslo Hitlerovo Německo, Beckovo Polsko, Horthyovo Maďarsko a nakonec přišel Stalin a polkl všechny včetně nás.

O bezpečnosti republiky je třeba uvažovat v řádu desetiletí. Nikdo dnes například nemůže říci, jak se vyvine světový terorismus. Válka proti němu je spíše hlučná než účinná, protože sociálních kořenů, z něhož roste, se nedotýká. Možná nebezpečí, která dnes ani pojmenovat neumíme, protože nás ani nenapadnou, mohou se v budoucnosti zhmotnit v cosi reálného. Je proto dobře někam patřit, o něco se opírat. Vlastní pupek to sotva může být.

Z americké základny v Česku by mne hlava nebolela. Připomínat v této souvislosti neblahé zkušenosti minulých let, jak to učinil Václav Klaus, je nepoctivé. Kdybych si mohl však vybrat, přiklonil bych se k evropské variantě zabezpečení Česka. Za prvé přemístění základny z Německa k nám může EU oprávněně chápat jako pohlavek Washingtonu neposlušné Evropě. To nemůže být v našem zájmu. Za druhé NATO není, co bývalo. Vrže ve spojích a ve své dnešní podobě hledá smysl existence. Za třetí je otázka, proč by 290miliónové Spojené státy měly donekončena ochraňovat půlmiliardu Evropanů. Zájmy USA se stál zřetelněji přesouvají do jiných regionů. Navíc rolí Washingtonu jako samozvaného světového četníka se Evropa sotva kdy dokáže nadchnout.

Považuju proto za dobré, že premiér Vladimír Špidla ve včerejším projevu ve Frankfurtu podpořil myšlenku společné obranné a zahraniční politiky EU. Stáváme se součástí Evropy a ta už dávno dospěla politicky i ekonomicky, aby si své osudy dokázala řídit sama. Bude-li to navíc podepřeno transatlantickou spoluprací typu já pán, ty pán, bude to ku prospěchu věci. Také ovšem k našemu prospěchu.

PRÁVO 7. května 2003