„Syndrom vyhoření se týká zejména profesí, kde se pracuje s lidmi, zejména pomáhajících profesí, kde je velký výdej energie, zájmu a kde je nabízena pomoc a podpora. Jsou to učitelé, mohou to být psychologové, lékaři, sociální pracovníci, pečovatelé, zdravotní sestry,“ popsal Právu speciální pedagog a psycholog z Univerzity Karlovy David Čáp.

Podle něj jsou hlavními projevy vyhoření ztráta zájmu o původní povolání až nesnášenlivost vůči němu a nezájem. Může to však vést také k bolestem břicha, oslabení imunitního systému, a tedy nižší odolnosti vůči různým onemocněním.

Vyhořelý učitel se cítí v permanentním ohrožení, nezažívá pocity úspěchu, smysluplnosti práce David Čáp, psycholog

Z různých studií vyplývá, že syndrom vyhoření spaluje až polovinu českých učitelů. Poslední průzkum mezi 3500 učiteli, který zveřejnili letos odborníci z Psychiatrické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, uvádí, že vážné příznaky vykazuje pětina učitelů a řada příznaků se vyskytla až u dvou třetin. „Nejvíc je stresuje ministerstvo, administrativa a školní inspekce,“ doplnil k výsledkům průzkumu psychiatr Radek Ptáček.

Podle Čápa ale mohou být příčiny složitější. „Připadá jim, že byrokratická zátěž, opakované vyplňování něčeho, v čem nevidí smysl, jsou věci, které jim znemožňují dělat práci, kterou šli dělat. Obecně i strach z kontroly má na syndromu svůj podíl,“ řekl Čáp.

Zátěž pociťují ze všech stran

„Když pracuji s učiteli, nejmenují jen ministerstvo a Českou školní inspekci. Zátěž cítí ze všech stran, a když už jsem nahlodán syndromem vyhoření, tak se může stát, že začnu vnímat všechny zúčastněné v pracovním prostoru jako nepřátele. A to už jsme v hodně pokročilém stadiu vyhoření, když se buď bojím, anebo jsem naštvaný na své okolí a nepřináší mi to už žádné libé pocity,“ dodal Čáp.
Podle něj syndrom sžírá hlavně učitele, kteří mají velká očekávání, do školy se hrnou s velkým nasazením a mnohdy až nenaplnitelnými cíli.

„Vlastně je to hrozně dobrý jev. Ale když se svíčka moc zapálí, tak dřív shoří,“ poznamenal Čáp. Záhy totiž přemotivovaný kantor zjistí, že nemůže pomoct všem a že jeho činnost nenese kýžené ovoce.

Navíc klopýtají o další klacky, třeba když narážejí na odmítnutí, ať už ze strany žáků, rodičů či kolegů. Vyhořelý učitel pak ztrácí zájem, jakoukoliv chuť do práce, odmítá kontakt s žáky a ostatními lidmi v okolí.

„Cítí se rezignovaně, v permanentním ohrožení, nezažívá pocity úspěchu, smysluplnosti své práce, takže efekt může být, že se začne chovat i hrubě vůči třídě. Už neřeší vůbec nic. To už je plně zasažen a potřebuje odbornou pomoc,“ řekl Čáp.

Podle něj nejsou čeští učitelé žádnou výjimkou, protože syndrom ohrožuje učitele všude po světě, ale v některých zemích se s ním potýkají lépe. Odkázal na často vyzdvihované skandinávské modely, kde jsou počty vyhořelých pedagogů nižší.

Půlroční dovolená Sněmovnou neprošla

„Je tam vyšší míra podpory jednotlivého učitele. Má víc možností, kam se obrátit, zejména ve svých začátcích mívá větší podporu od zkušenějších kolegů. A co je velmi užitečné, některé systémy zajišťují, že si učitel po určité době může vybrat roční studijní volno na dobití baterek,“ přiblížil.

O podobném opatření se uvažovalo i v českém parlamentu. TOP 09 i ČSSD chtěly v rámci novely zavádějící kariérní řád zavést půlroční placené studijní volno pro učitele, kteří by za sebou měli 10 či 15 let praxe.

Kariérní řád měl také zajistit začínajícím učitelům placený dohled ostřílených kantorů podmíněný omezením vyučovacích hodin. Kromě toho počítal s atestačním systémem, který měl právě využít bohatou praxi nejlepších učitelů a předávání jejich poznatků mladším a dodat nadšencům vizi rozvoje.

Jenže z popudu tzv. Pedagogické komory poslanci zamítli novelu jako celek, a to zejména kvůli obavám z vršení další administrativy. A tak si školy musejí poradit samy. Výhodu mají ty, které si mohou dovolit vlastního školního psychologa, který nemusí řešit jen problémy s dětmi, ale k dispozici jsou i personálu.

Také lze žádat o tzv. supervizi, odbornou pomoc v konkrétních situacích, ale i třeba při hledání rozumné míry angažovanosti. Zejména však Čáp kladl důraz na umění oddělovat profesní život od osobního, věnovat se vlastním zájmům, a je-li to možné, na čas omezit činnost a zanícení.