Kolik lidí trpí schizofrenií?

Zhruba jedno procento populace bez ohledu na zeměpisnou šířku či délku. Zdá se, že to tak bylo i historicky.

Takže to není civilizační choroba?

Je to jedna z těch duševních nemocí, která samozřejmě je ovlivněna i vnějšími faktory, ale převážně je vázána na genetickou výbavu.

Jaké jsou její projevy?

Popisů symptomů je několik, ale nejvíc vypovídající jsou dvě základní skupiny. Tou první jsou tzv. pozitivní příznaky. To jsou prožitky nemocného člověka, které jsou běžným obyvatelstvem neprožívané. Tam řadíme halucinace, tedy prožitky smyslového vnímání bez vnějšího podnětu. Když například slyším hlasy, ale nikdo na mě reálně nemluví, nebo něco vidím, ale reálný podnět tam není.

Dalším z nich jsou bludy, což je porucha myšlení, kdy v rámci svého přemýšlení mi nemoc vytváří konstrukty, a to mnohokrát vztahovačné. Proto o tom nejčastějším typu schizofrenie hovoříme jako o paranoidní schizofrenii, kdy se pacient cítí být pronásledován, či obětí nějakého spiknutí.

A ta druhá kategorie?

Pak jsou příznaky tzv. negativní, které jsou charakterizovány ochuzením některých prožitků, které ale běžný člověk prožívá. Ty se točí kolem vnitřní motivace, prožívání emocí. Člověk je pak nemotivovaný cokoli dělat, jeho vůle je nemocná, nedokáže se pro věci rozhodnout. A má plošší emoční prožívání, takže běžné emoce radosti, smutku, vzteku jsou ploché, nevýrazné. Ti lidé nedokážou z emočního světa čerpat. A když se nemohou z ničeho těšit, tak mají větší potíž něco dělat.

Projevy své nemoci pokládají za vlastní rozhodnutí

Co je spouštěčem nemoci?

Asi dvě třetiny případů onemocní mezi 16. a 30. rokem života. Nelze ale jednoznačně spouštěč určit. Někdy to je velmi plíživé, někdy ho dokážeme identifikovat. Pojí se to většinou se stresovým obdobím. Může to být stres kolem maturity, nebo u vysokoškoláků ve zkouškovém období. Dalším spouštěčem může být užití psychoaktivní látky, jako je třeba marihuana, pervitin, kokain. Také to může být nějaká aktuální stresová zátěž, traumatická událost, třeba autonehoda. Ale pozor, není to příčina.

Může to být i psychicky náročné zaměstnání jako třeba pilotáž letadla?

Dlouhodobá stresová zátěž je jedním z možných spouštěčů.

Může být příčinou i něco jiného než dědičný kód?

Nevíme moc o tom, co jiného by to mohlo být. Klasická studie říká, že pokud se schizofrenie vyskytne u jednovaječného dvojčete, tak v polovině případů postihne i to druhé. To znamená, že je tam významná genetická vazba, ale ne úplná.

Dá se to léčit, nebo tlumit?

Průběhové formy jsou různé. Když to zjednoduším, lze to rozdělit na tři třetiny. Třetina má dobrý průběh, kdy postižení prožijí jednu epizodu a žádný další vývoj nemoci už nenastane.

Druhá třetina má opakované epizody, ale ta období jsou zatížena minimem příznaků. Často se tam pomalu rozvíjí část těch negativních, jen čas od času přichází epizoda pozitivních. Ne vždy tomu lze předcházet léčbou, ale dlouhodobá léčba zabraňuje znovuvzplanutím nemoci.

A u třetí třetiny je průběh chronický a obtížně léčbou ovlivnitelný, přestože máme nejmodernější léky. Jsou to lidé, kteří přes veškerou snahu trpí souborem nějakých příznaků, byť v mírnější formě než bez léčby. Ta ovšem musí být dlouhodobá.

Pak je třeba říci, že bludy a halucinace jsou lépe ovlivnitelné lékovou léčbou. Na ty negativní příznaky je mnohem důležitější rehabilitace, psychosociální intervence, nějaký, zjednodušeně řečeno, strukturovaný nácvik psychosociálních dovedností, které se tou nemocí ztratily.

Důvěru v nejbližší ztrácejí až naposledy

Je tedy pro ně možné zařadit se do běžného života?

Je to snahou všech, kteří léčíme lidi se schizofrenií. Čím dřív se začne, tím větší šance, že člověk zůstane v té první třetině a obvykle je pak zařazen do běžného fungování. Naším terapeutickým cílem je dostat ho zpět do zaměstnání, protože se ukazuje, že mu to dává smysluplnost existence, a to dělá psychosociální terapii tím nejpřirozenějším způsobem.

Takže udržovat jej v aktivitě je ta nejlepší cesta?

Ano. Můžeme mluvit o výjimkách, ale práce, která dává smysl, je přece jen nejpřirozenější aktivita dospělého člověka.

Dokázali ti lidé před vypuknutím choroby normálně fungovat?

Těch forem, jak může vypadat začátek onemocnění, je několik. Ale můžeme je rozdělit: nástup může být plíživý, kde často zpětně vidíme nějaké příznaky, že jsou ti lidé více podivínští, chovali se samotářsky, měli problémy se sociálními vztahy nebo měli zvláštní návyky. Ale na základě toho nejsme schopni předvídat, že to bude mít další vývoj. Ta druhá forma je, že z plného zdraví se člověk během několika málo týdnů může úplně proměnit.

Jak moc si uvědomují, že vnímají jinou realitu?

Jedním z hlavních příznaků je to, čemu říkáme, že „nemá náhled“ na svou nemoc. Tedy že si neuvědomuje, že jeho myšlení je odlišné či nemocné. Je to součást příznaků nemoci, neprobíhá tam uvědomění, že to, co prožívám, je nemocné.

Vnímají scestně i svou „zdravou“ minulost?

Mnohokrát si najdou nějaké vysvětlení. Například, že projevy své nemoci pokládají za vlastní rozhodnutí. Byl jsem manažerem v bance, ale protože ten svět je jenom o penězích, tak jsem potřeboval změnu, a proto teď žiju poustevnicky, nestarám se o sebe. Je to pseudoracionalizace aktuálního života v nemoci. U těch více vztahovačných lidí se častěji objevuje vysvětlení, že za to může jeho okolí. To znamená, že se o něho začaly zajímat tajné služby, nebo nějaká jiná skupina lidí, která se stala součástí bludného myšlení. Třeba sousedi. Různí se to u každého pacienta.

Je dobré, aby byl někdo po ruce, aby měl vztah s někým, kdo dokáže být k dispozici

Padají obvinění i na členy rodiny a nejbližší osoby?

To nemusí být pravdou. Ti nejbližší jsou sice nejvíc po ruce, ale často je to někdo úplně jiný. Důvěru v nejbližší ztrácejí až naposledy.

Mohou být svému okolí nebezpeční?

Obecně není schizofrenik nebezpečnější než člověk z běžné populace, pokud není nemoc komplikovaná užíváním návykových látek. Tam je pak ta nebezpečnost vyšší. A je třeba zmínit, že schizofrenici jsou mnohem častěji obětí nějakého násilí.

Agresivita se s tím tedy nespojuje automaticky.

Ne, není to v přímé souvislosti. Většinou, a do toho počítám i sebepoškozování, je to v reakci na nějakou zoufalost, kdy se nedokážou ve světě přesně zorientovat. V takovém případě skoro vždy platí, že za agresí je úzkost, kdy při sobě nemají nikoho blízkého.

Je třeba, aby o něj někdo neustále pečoval?

Je dobré, aby byl někdo po ruce, aby měl vztah s někým, kdo dokáže být k dispozici. Nemůžeme jednoduše říct, že by měl být pod 24hodinovým dohledem. Na druhou stranu, aby mohli fungovat v běžném životě, tak potřebují nějakou podporu. Pokud se bavíme o našem systému, tak reforma přináší nový prvek mimonemocniční péče. Jsou to lidé, kteří pomáhají lidem v běžných životních situacích, více je aktivizují k tomu, aby se mohli znovu zapojovat do života.

Měl by se o ně starat asistent s nějakým speciálním vzděláním?

V Centrech duševního zdraví to jsou sociální pracovníci a psychiatrické zdravotní sestry, které mají specializované vzdělání. Ale na druhou stranu nám může přijít na pomoc člen rodiny nebo peer. To je člověk, co má osobní zkušenosti s nějakou nemocí, ale jeho stav musí být takový, aby byl schopen pomoci. Měl by mít i nějaké vzdělání, byť ne dlouhodobé. Má projít nějakým kurzem. Zkrátka by ten člověk měl být poučen.

Svéprávnosti není možné podle nového občanského zákoníku zbavit, lze ji ale na základě rozhodnutí soudu omezit

Co je ta nejlepší péče?

Individualizovaná. Nejde říct jasně, jaké je to schéma, protože péče má reagovat na konkrétní příznaky jednotlivce. Obecně se dá říct, že to má být kombinace farmakoterapie, tedy užívání léků s psychosociální podporou spojenou nejlépe s pracovní rehabilitací.

Jaký je rozdíl mezi léčbou injekcemi a pilulkami?

Léky, které se používají k léčbě schizofrenie, se dlouhá desetiletí vyrábějí v obou variantách. Za účinnější a kvalitnější se považuje léčba injekční. Je dlouhodobě působící, podává se jednou za dva týdny, někdy až jednou za tři měsíce, kdy se rovnoměrně uvolňuje léčivá látka do těla. Hladina toho léku je pak nejvyrovnanější a efekt je nejvlídnější a nejkvalitnější.

Tabletová forma ale převažuje. Mnoho pacientů ji totiž preferuje, ale také závisí na kvalitě spolupráce. Je důležité říct, že my nemůžeme mimo výjimečné případy podávat léky bez svolení pacienta. A i když si myslíme něco jiného, tak musíme zvolit formu, kterou si vybere.

Existuje možnost zbavit pacienta svéprávnosti?

Svéprávnosti není možné podle nového občanského zákoníku zbavit, lze ji ale na základě rozhodnutí soudu omezit. Nejčastěji je to nakládání s majetkem a penězi.

Jak je to s bipolární poruchou? Na kolik lidí se vztahuje?

Je to podobné, jsou to nízké jednotky procent. Bipolární poruchu rozdělujeme do několika základních skupin, ale tím hlavním příznakem je kolísání nálady od deprese po tzv. mánii, což je nálada povznesená. Tato nemoc jen ve svých nejzávažnějších epizodách a projevech se projevuje tím psychotickým prožíváním, které jsme jmenovali u schizofrenie v rámci pozitivních příznaků. Často je to jen v emocích.

Tito lidé se dokážou zapojovat do běžného života?

Podobně jako schizofrenici záleží na průběhu a léčbě. Ale ano, jsou to lidé, kteří se léčí, a pokud je léčba účinná, tak vykonávají dále své zaměstnání, které vykonávali před svým onemocněním. Anebo si najdou jiné, které si lépe přizpůsobí, protože například noční práce není pro člověka s cyklickou poruchou nálady vhodná.

Je to rovněž dědičné?

Také je tam nějaká dědičná vazba, ale není to tak dědičné jak modré oči, abychom vždy našli v rodinách těch lidí tyto konkrétní projevy. Spíš se dědí nějaký potenciál k rozvoji této nemoci. Není to záležitost jednoho genu, ale genového mixu.

Jak moc je pravděpodobné, aby se bipolární porucha a schizofrenie vyskytly v jedné rodině?

Není to neobvyklé. Když jsem mluvil o tom, že dědíme nějakou danost, tak je to nějaký potenciál k narušené psychice.