Pane premiére, v poslaneckém klubu ANO jste sám otevřel téma syrských sirotků. Údajně vám to někteří vaši poslanci vyčítali. Co vám řekli?

Tak to nebylo, poslanci mi naopak vyslovili podporu. Shodli jsme se, že šlo o zpolitizovanou, virtuální kauzu ve stylu vrtěti psem. Vše vzniklo kvůli nedomyšlenému nápadu paní Šojdrové, která začala mluvit o sirotcích, aniž by si ve skutečnosti ověřila, zda to tak je.

Ve skutečnosti jde o migrující děti bez doprovodu rodičů a ze statistik víme, že 93 procent nezletilých migrantů, kteří loni přišli do Itálie, Řecka a Bulharska, byli chlapci, kteří říkají, že jim je 15 až 17 let.

Když byla řeč o sirotcích, tak si každý představil malé děti, vnesly se do toho emoce a někteří ze mě začali dělat lidskou zrůdu. Výsledkem je politická bramboračka před komunálními volbami, ve kterých paní Šojdrová také kandiduje. Možná se chtěla zviditelnit. Proč s tím jinak přichází až teď, když ten problém tu je od roku 2015?

Co říkáte na kritiku i od některých Wintonových dětí?

To je úplně jiná situace. Kdyby Nicholas Winton ty děti tehdy nezachránil, skončily by bohužel v koncentráku. Takové nebezpečí naštěstí těmto dětem nehrozí, protože jsou mimo válečnou zónu buď v táborech na Blízkém východě, nebo v Řecku.

Nebylo by ale těm dětem líp v Česku, byť na přechodnou dobu, než v uprchlickém táboře v Řecku?

To není žádné systematické řešení a naše velvyslankyně v Damašku Filipi to už vůbec nedoporučuje. Chcete uvrhnout děti do nějakého cizího prostředí – kulturně, jazykově i třeba, pokud jde o stravu? Pár let je tu nechat a pak je vrátit? To je opravdový nesmysl a daleko důležitější je pomáhat na místě.

A pokud jde o osvojení, tak nemáme žádnou dohodu se Sýrií, která by proces regulovala. Navíc dítě starší 12 let musí s osvojením udělit souhlas, před českým soudem by řízení o osvojení trvalo několik let a během té doby by řada těch dětí mohla dosáhnout dospělosti. Co pak s tím? To právně nejsou vůbec jednoduché věci, jak si to někteří představují.

V Česku máme plno svých problémů, nemůžeme spasit svět. Ale kde můžeme, pomáháme. Od roku 2015 jsme poslali různým zemím pomoc za 2,5 miliardy korun, táborům v Řecku můžeme darovat stany, které tam chybí. V Sýrii přispíváme dvěma zařízením pro děti bez rodičů.

Syrským dětem máme pomáhat na místě, aby se pak mohly vrátit do svých domovů. A nejvíc jim pomůžeme tím, že konečně vyřešíme konflikt v Sýrii. Ale alespoň v něčem je celá ta hysterie užitečná.

Jak to myslíte?

Protože pomohla ukázat na dlouhodobý problém, který v Česku je. Ke konci loňského roku v dětských domovech a kojeneckých ústavech bylo 6677 dětí, v Karlovarském kraji čeká na náhradní rodiče 122 dětí, na Zlínsku 127, v Moravskoslezském kraji 580, Olomoucký kraj eviduje 468 dětí. Je tu spousta dětí, které chtějí žít v rodině, ale nikdo je zatím nechce. Takže je dobře, že se nyní zvedla taková vlna solidarity, když tu máme stovky a možná tisíce neosvojených dětí.

O těch 50 dětí se hlásí rodiny, tvrdí charita.

Pokud to chtějí, tak jim v tom nikdo nebrání, vláda na to nemá vliv. Jak jsem ale upozornil, jde o právně velmi složitý problém na dlouhé roky. Navíc ani odborníci přesun nedoporučují kvůli odlišnému kulturnímu prostředí. Ale s paní Šojdrovou a se zástupci nadace se o tom rád pobavím a zjistím, co vlastně navrhuje, protože stále mění názor. Uvidíme se v pátek.