Lidé si připomínají vyhlazení Ležáků

Likvidace Ležáků se stala pouhé dva týdny po vyhlazení Lidic. Nacisté i tuto obec srovnali se zemí v reakci na odstranění zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha československými parašutisty.

Letošní vzpomínkový akt začal bohoslužbou, následovalo položení věnců a projevy hostů v čele s premiérem Babišem. Připomněl, že Ležáky jsou místem tragédie, která se nesmí opakovat.

„Atmosféra tohoto místa je velmi působivá. Přesto zde dosud leží tíha smutku tragédie, která se tu v červnu roku 1942 odehrála. Byla to zrůdnost, která nesmí být nikdy zapomenuta,” prohlásil.

„Važme si toho, že spory a možné konflikty v Evropě dnes řešíme a budeme řešit jednáním, konsenzem a dialogem v rámci EU, která je především projektem míru a spolupráce. Posilujme NATO a buďme v něm spolehliví a aktivní, ať se žádná válka do Evropy ani k nám už nikdy nevrátí,” dodal premiér.

Pietního aktu se zúčastnili kromě lidí z okolních obcí také hosté z Česka i ze zahraničí. Dorazila i Jarmila Doležalová, rozená Šťulíková, jedna ze dvou sester, které jako jediné vyvraždění vesnice přežily. Její sestra Marie letos v únoru zemřela ve věku 76 let.

Shromáždění zakončilo zapálení ohně a seskok výsadkářů jako uctění památky obětí.

Příběh, který vyvrcholil zničením Ležáků, se začal odvíjet na konci prosince 1941. Tehdy byl na území protektorátu vysazen oddíl parašutistů nesoucí označení Silver A. Trojice výsadkářů se uchytila na Pardubicku, odkud pocházel jeden z jejích členů, Alfréd Bartoš.

Úkolem výsadkářů bylo navázat kontakt s domácím odbojem a zajistit spojení s Londýnem. Prostředkem byla přenosná radiostanice Libuše, jejíž obsluhou byl pověřen další člen výsadku, Jiří Potůček. Kvůli riziku odhalení musel Potůček s vysílačkou několikrát měnit své působiště.

Hlavním místem, odkud stanice vysílala, byla strojovna lomu Hluboká poblíž Ležáků. Správcem lomu byl člen místní odbojové skupiny, který radistu naoko zaměstnal jako nočního hlídače. Potůček posléze využil nabídky mlynáře Jindřicha Švandy a Libuši přenesl do stodoly ležáckého mlýna.

Přestože gestapo vědělo o existenci vysílačky na Pardubicku, snaha o její přesnou lokalizaci se míjela účinkem. Zvrat přišel v okamžiku, kdy do hry vstoupil parašutista skupiny Out Distance Karel Čurda. Ten se 16. června dobrovolně přihlásil pražskému gestapu a mimo jiné mu vyzradil jména rodin, které po vysazení v protektorátu kontaktoval.

Na základě Čurdovy výpovědi začala vlna výslechů podezřelých, v jejímž průběhu padlo jméno obce Ležáky. Ačkoliv většina obyvatel malé kamenické vísky neměla o existenci vysílačky Libuše ponětí, příslušné nacistické orgány rozhodly o likvidaci obce.

Dopoledne 24. června 1942 byly Ležáky, skládající se pouze z devíti domků, neprodyšně obklíčeny. Všichni obyvatelé byli vyhnáni ze svých domů, které byly následně vyrabovány a zapáleny. Následoval převoz všech 47 zatčených osob na Zámeček do Pardubic, kde bylo v době heydrichiády popraviště. Bez výslechu či soudu byli ihned zastřeleni všichni dospělí.

Celkem 11 ležáckých dětí bylo odesláno do vyhlazovacího tábora v polském Chelmnu, kde je čekala smrt v plynové komoře.

Příbuzní parašutistů a jejich spolupracovníci v počtu 254 osob byli hromadně popraveni 24. října 1942 ve vyhlazovacím táboře v Mauthausenu.

Tragický byl i osud radisty Potůčka, vystupujícího pod pseudonymem Tolar. Ani on, ani vysílačka se v osudový den v Ležácích nenacházeli. Gestapo jej po několika dnech vypátralo, ale po přestřelce se Potůčkovi podařilo uprchnout. Skrýval se poté v lesích na Pardubicku. V jednom z nich ho 2. července nalezl český četnický strážmistr Karel Půlpán, který spícího Potůčka zastřelil.

Obec Ležáky poté již nebyla obnovena. Prostor vyhlazené osady se stal od roku 1945 pietním územím. Z žulových kostek jsou symbolicky vyznačeny základy všech devíti domů, žulové pomníky, tzv. hrobodomy, tu stojí na památku jejich obyvatel.

Uprostřed obce byl vybudován Památník obětí fašismu s pamětní síní. Od roku 1978 je areál bývalé obce Ležáky národní kulturní památkou.