Samotná Romančina cesta k náhradním rodičům připomínala dobrodružný film. Její biologičtí rodiče, kteří holčičku do ústavu umístili na tzv. dobrovolný pobyt, a mohli si ji tedy kdykoli vyzvednout, od začátku chtěli, aby postižená holčička byla svěřena do pěstounské péče. V „kojeňáku“ ale narazili na zamítavé stanovisko. Nezbylo jim tedy než ji pěstounům předat ústavu navzdory.

„V ústavu jim řekli, že děti s kombinovaným postižením se pěstounům nedávají. Zkontaktovali se s námi, domluvili jsme se, oni přijeli do ústavu, Romanku si vyzvedli a řekli, že si ji berou domů. Jeli jsme ale společně na jejich spádový orgán sociálněprávní ochrany dětí, kde nám ji sociální pracovnice svěřila do náhradní rodinné péče,“ vyprávěla Právu pěstounka Magda Zambalová, která už v té době měla s manželem vlastní biologické děti.

Každé dítě bez ohledu na svůj zdravotní stav má právo na rodinu. Zdravotní znevýhodnění naopak ještě zvyšuje potřebu rodinné péče.Zdeněk Soudný, ředitel organizace Dobrá rodina

Do pěstounské péče obvykle děti svěřují soudy předběžným opatřením. V tomto případě orgán sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) zvolil cestu předání tzv. osobě blízké, kde není soud potřeba. Oficiálně byla Romanka soudně svěřena pěstounům až po roce, což je běžná čekací doba.

„Když se v ústavu dozvěděli, že máme Romanku u sebe, tak volali na OSPOD, že máme dítě vrátit. Naše sociální pracovnice jim ale řekla, že to nepřichází v úvahu, že už dávno měla být v pěstounské péči,“ řekla Zambalová.

Dítě si podle svých slov přebírala z ústavu ve špatném stavu. „Ani neudržela hlavičku, měla popálenou pusu, což nám nikdo neřekl. Kdyby se jí to stalo u mě doma jako u pěstounky, tak z toho budu mít popotahování, ale v ústavu se to zametlo pod koberec,“ zlobí se.

Za lékařskou péčí může dítě z rodiny docházet. Ale dítě z kojeneckého ústavu nemůže docházet za láskou rodiny.Zdeněk Soudný

Černé prognózy z ústavu se naštěstí nevyplnily a holčička se v domácím prostředí začala rychle zotavovat. „U nás doma si Romanka sedla za čtrnáct dní, pak začala lézt. Měla hodně apnoických poruch, zástavy dechu, trpěla nedoslýchavostí. Dnes chodí do normální školky, ale mluví velice málo,“ popsala Zambalová.

Pro Romanku dnes využívá službu tzv. rané péče, na kterou mají nárok postižené děti do sedmi let. Její pracovníci např. zapůjčují pomůcky a hračky, aby se děti lépe rozvíjely, pomáhají i rodičům. Holčička prodělala sedm operací včetně operace srdce.

„Každá anestezie při operaci bohužel její postižení trochu zhoršuje,“ upozorňuje pěstounka. Má za sebou také rehabilitace a terapii pro děti s Downovým syndromem. Pomáhají jí i zvířata: od 17 měsíců jezdí s pěstouny na koních, brzy bude přebírat i asistenční border kolii od organizace Helppes, která se zabývá výcvikem psů pro postižené lidi.

Lépe jim je v rodinách

Umisťování nejmenších dětí do kojeneckých ústavů se nedávno řešilo i na vládní úrovni. Kabinet Bohuslava Sobotky (ČSSD) zamítl návrh ministerstva práce a sociálních věcí sjednotit péči o ohrožené děti pod jeden resort, což by znamenalo i zavedení věkové hranice, pod kterou by děti do ústavní péče nesměly.

Ministr zdravotnictví Miloslav Ludvík (ČSSD) se už dříve vyjádřil, že jeho prioritou je zachovat kojenecké ústavy jako zdravotnická zařízení, právě pro děti, které potřebují téměř nepřetržitou lékařskou péči. Neziskové organizace, které se péčí o děti zabývají, však upozorňují, že i postiženým dětem, jako je Romanka, je lépe v rodinách.

„Každé dítě bez ohledu na svůj zdravotní stav má právo na rodinu. Zdravotní znevýhodnění naopak ještě zvyšuje potřebu rodinné péče,“ řekl Právu ředitel organizace Dobrá rodina Zdeněk Soudný. „Za lékařskou péčí může dítě z rodiny docházet. Ale dítě z kojeneckého ústavu nemůže docházet za láskou rodiny,“ dodal.