Pane senátore, máte velmi vstřícný postoj k lídrovi ANO Andreji Babišovi. Dokonce jsem už slyšel, že vás označují za Babišova agenta v KDU-ČSL.

Pravda je přesně opačná. Andrej Babiš je mým agentem v ANO.

Prosazujete, aby se KDU-ČSL, ať už volby dopadnou jakkoliv, dala v příští vládě dohromady s ANO?

Radím svým kolegům, ať si jiné nehodnotí a dělají kampaň o nás. O tom, co pro tuto chceme udělat. Podle mě není poukazování na chyby jiných žádný politický program.

Podívejte se na různé politické aktéry, co dřív říkali a co dělali.  Miroslav Kalousek, dnes samozvaný ‚antibabiš‘, se  kdysi,  jako velký antikomunista, když ucítil možnost být ve vládě, otočil a chtěl vládnout za podpory komunistů s Paroubkem. Kdyby ho Babiš chtěl, bude první, kdo k němu přeskočí, jen aby byl znovu ministrem financí.

O jiných anti-stranách si myslím totéž. Podívejte se na nesmiřitelné protivníky ODS a ČSSD a udělali oposmlouvu. Ať každý ukazuje své peří a po volbách se uvidí. A nikdo nemusí pak lhát, jak leze do vlády pro se skřípěním zubů, aby nás zachránil.

Já se ovšem neptal na Kalouska.

To byl jen modelový příklad. Je nepoctivé něco říkat, a pak něco jiného dělat. Sám jsem přesvědčen, že Babiš v politice nepřekročil mez, za kterou bychom s ním nemohli spolupracovat. Je to silný partner, je na něm třeba ocenit, že například EET hlásal, a taky ho udělal. Jsem přesvědčen, že jiný ministr by to takhle neprosadil. Šel si za tím. Je pracovitý a potřebuje silného koaličního partnera. Navzájem se musí hlídat, aby neopustili cestu demokracie.

KDU-ČSL tento týden rozhodla, že nepůjde do voleb v koalici se STAN, ale nabídne jejich členům místa na kandidátkách, aby pro ně platila pětiprocentní hranice pro vstup do parlamentu. Vy jste chystanou koalici dlouhodobě kritizoval. Připadáte si nyní jako vítěz?

Nepřipadám. Zvítězili jsme všichni. A hlavně STAN, pokud s námi půjde. Chci, abychom dosáhli co nejlepšího výsledku, a proto svým kolegům říkám, co si myslím. Někdy to neradi slyší, ale chápu to zaprvé jako svou povinnost, a zadruhé právě proto, že nejsem zainteresovaný. Nekandiduji, jsem senátorem a hejtmanem a nemohu být obviněn, že to dělám pro svůj osobní prospěch. Tím mám objektivnější pohled než ti, kdo jsou ve víru sněmovního dění a kandidují. Je to pro mě zadostiučinění, že kolegové dostali rozum.

Máte tedy pocit, že to byl právě váš hlas, který lidovce přesvědčil?

Nemám. Můj úkol je včas upozorňovat na chyby a nebezpečí, které vidím. Nejen u KDU-ČSL, ale kdekoliv. A kolegové nad tím začali přemýšlet. Většina věcí, které dělám, ať už se to třeba týká nepřizpůsobivých Romů apod., vychází z toho, že lidé si něco myslí, cítí něco jako problém, a já se to snažím správně pojmenovat a problém řešit.

Tady jsem jako velký problém cítil to, co si poslanci, kteří mají být lídry, doopravdy myslí. Přijali jsme stanovisko, že budeme v nějaké koalici a přinese to větší volební úspěch. Když průzkumy ukázaly, že náš předpoklad je chybný, přestali projektu lídři v našich krajích věřit. Důvod, proč jsem na to začal upozorňovat, tkví ve dvou věcech: za prvé, strana, kde lídři nevěří v úspěch, nemůže dosáhnout dobrého výsledku. Za druhé, a to je ještě horší, dochází ke zmatení pojmů a přehazování priorit. Copak pro občana je důležité, jestli je v názvu stejné kandidátky napsáno koalice anebo něco jiného?  Pro občana to přece neznamená vůbec nic.  Chce volit lidi, kteří budou posouvat zemi k lepšímu. Koalice je marginální záležitost, ze které jsme na několik měsíců udělali hlavní téma. Občany to ale nezajímá, což se na preferencích ukázalo. Jsem přesvědčen, že kdybychom v tom zůstali a snažili se vysvětlovat nevysvětlitelné, volby by pro nás dopadly katastrofálně.

Zdá se, že se KDU-ČSL zalekla, že nebude mít deset procent. Neměla by ale mířit výš, ať už v koalici, či samostatně?

Samozřejmě, že se zalekla. A je to v pořádku. Volby jsou přeci racionální záležitost a každý seriózní člověk vždy odhaduje správnou míru rizika. Průzkumy nám ukázaly, že míra rizika při deseti procentní hranici je veliká a proto za stejných podmínek se stejnými lidmi jdeme s jistotou pěti procentní. Hlavně se už přestaneme zabývat kandidátkami a stranickým uspořádáním a budeme pracovat ve volební kampani.

Senátor za KDU-ČSL Jiří Čunek

Senátor za KDU-ČSL Jiří Čunek

FOTO: Petr Horník, Právo

Věřím, že když kandidáti do Poslanecké sněmovny nebudou řešit deseti procentní hranici, stále můžeme získat se STAN víc.  Jestli řeknou, že to takhle nechtějí, že trvají na koalici, že je pro ně důležitá, nechť klidně kandidují samostatně, bude to lepší, než kdybychom měli nadále řešit nějaké půtky, a to nejen do voleb, ale hlavně po volbách. Když strany kandidují spolu, musí také vyjadřovat společný program. Nedávno jsem někde slyšel, že společně prosazujeme liberální hodnoty. Ale lidová strana nikdy žádné liberální hodnoty neprosazovala. Jsme křesťanská konzervativní strana.

Mluvil jste o tom, že KDU-ČSL není liberální strana. V současnosti by ale mohla oslovovat liberální voliče, protože ti teď nemají moc koho volit.

To bychom se museli na ulici ptát lidí, zda jsou liberální, nebo konzervativní, a především, co si pod těmito pojmy představují. To ale není předmětem jejich úvah. Faktem je, že mnoho konzervativních či liberálních voličů z těch kategorií přestupuje. Proto tyto lidi můžeme uchopit. Těžko by ale někdo mohl vidět Jiřího Čunka, jak jde v čele Prague Pride. Já věřím, že je to pochod smrti této civilizace. Je to jejich volba, jejich orientace, do které bychom v soukromí neměli mluvit, ale není to styl života, který má stát podporovat. Stát má podporovat rodinu, která jediná, tím že má děti, vytváří naši budoucnost. Tím myslím budoucnost národa, vlasti i státu.

Vy se domníváte, že sexuální orientace je volba?

Sexuální orientace je v mnohých případech volba, říkají to odborníci. V mnohých případech je to vrozená danost. Tak, jak se někdo narodí bez nohy, tak se někdo narodí s jinou sexuální orientací. Pochod LGBT, kteří prohlašují, že jsou úplně stejní jako rodiny, je v tomto smyslu stejný, jako pochod jednonohých, kteří tvrdí, že mohou na „vojenskou přehlídku“. Musíme přijmout zákony přírody a především přijmout každý sám sebe se svými přednostmi i handicapy. Neznamená to ale, že jsme tím vyřazení ze společnosti. Každý z nás má jiný úkol a může společnost obohatit jiným způsobem. Nemůžeme ale říkat, že LGBT je také rodina. Stát má rodinu podporovat jako svou jedinou budoucnost a ostatní tolerovat.

Není ‚pochod smrti‘ příliš silný příměr? Podle mě je to jen manifestace. Nebo za tím vidíte nějaký politický nátlak?

Je to pochod smrti pro stát, pro Evropu, pro naši civilizaci, když stát bude tyto skupiny podporovat a uznávat jako rodiny.

Celý rozhovor si můžete přečíst v sobotním vydání deníku Právo