Své o domácím násilí ví i paní Alena. Ve dvaceti letech se zamilovala do cizince a zprvu se s ním měla jako v pohádce. Jenže po narození dětí se jí ze šťastného života stalo takříkajíc peklo na zemi.

„Všechno se začalo točit kolem dětí, ale přítel dál pokračoval ve svobodném životě. Hodně pil a skoro bych řekla, že celých deset let oslavoval, že má děti. Několikrát došlo samozřejmě k běžným hádkám, ale občas byly silnější, ostřejší. Pořád jsem si říkala, jestli chyba není ve mně,“ vzpomíná matka dvou chlapců.

Cítila jsem hroznou úlevu, svobodu a volnost. Myslela jsem si, že budu v bezpečí, že začnu nový život.Alena

Deset let to kvůli rodině vydržela. Když ji ale partner před dětmi fyzicky napadl, utekla zpět do Česka. Partner tvrdil, že mu byla Alena nevěrná, sám jí prý sbalil věci do tašek.

„Ráda bych dodala, že můj útěk byl legální. Šla jsem s dětmi rovnou na policii a podala trestní oznámení. Bylo jedno, jestli bych čekala na výsledek soudu tam, nebo v Česku. Po domluvě s advokátkou jsem tak učinila,“ popisuje Alena.

Malí chlapci matku zprvu v rozhodnutí otce opustit podpořili. Alena odešla, i když pro sebe a své malé děti neměla v Česku připravené zázemí. „Cítila jsem hroznou úlevu, svobodu a volnost. Myslela jsem si, že budu v bezpečí, že začnu nový život,“ líčí.

Třináct stěhování

Dva měsíce se zdržela u matky, s níž ale prý nikdy neměla dobré vztahy, pak následovaly další štace. Rodina se stěhovala celkem třináctkrát.

„Teď po pěti letech mám i pochybnosti, zda jsem udělala dobře, ale na druhou stranu si říkám, že člověk by se neměl vracet tam, kde mu nebylo dobře,“ míní Alena.

Měla práci a našla si i byt, ale finančně na tom nebyla dobře. Kvůli svým problémům se Alena obrátila s žádostí o pomoc na organizaci Women for Women — v té době prý měla potíže zaplatit dětem obědy. Od bývalého partnera nic nedostávala.

Když jsem žádala na sociálce, tak mě posílali třeba na nádraží do Naděje, abychom si dali s dětmi polévku tam.Alena

„Když jsem žádala na sociálce, tak mě posílali třeba na nádraží do Naděje, abychom si dali s dětmi polévku tam. Tady mi bylo vyhověno a slečna na telefonu mi doporučila, že tato organizace nabízí i podporované bydlení,“ říká Alena.

Vzhledem k tomu, že chlapce, kteří zprvu neustálé stěhování brali pozitivně, nadšení z kočovného života opustilo, i proto, že peníze přestaly stačit i na nájem, prošla paní Alena pohovorem a bylo jí vyhověno — zařadila se do programu, díky němuž se svou rodinou získala podporované bydlení a také další, například právní pomoc, s níž by měla dokázat zlepšit své vyhlídky do budoucna.

S bývalým partnerem Alena podle svých slov dodnes nemá nic vyřešené. „Přes čtyři roky mi neplatí výživné, na nic jako rovnátka nebo škola v přírodě mi nechce přispět. Pomoc v Čechách není. Soud navíc probíhal v cizině, tudíž je zde těžké získat jakoukoliv pomoc nebo i radu,“ vypráví Alena.

„Paní Alena je v programu podporovaného bydlení a psychosociální pomoci již třetím rokem. Pro ni i pro další klientky je nejdůležitější jistota a podpora, kterou jim tento program bezesporu poskytuje. V krizové situaci jsou vystaveny velkému stresu, který je spojen nejen s prožitými traumaty, ale velmi často i s existenčními otázkami,“ vysvětlila Novinkám rodinná konzultantka Nina Šimůnková z obecně prospěšné společnosti Women for Women.

Women for Women se zaměřuje na pomoc hlavně samoživitelům a jejich dětem, kteří se ocitli v tíživé životní situaci. Jejím asi nejznámějším projektem jsou Obědy pro děti.

Nejedná se zdaleka o jedinou společnost pomáhající obětem domácího násilí. V České republice existují takových neziskových organizací desítky.