Článek
Žena v roce 2010 chtěla od nebankovního subjektu půjčit 1,5 miliónu korun, aby mohla splatit dluh v bance. Půjčka jí byla slíbena poté, co získala do svého vlastnictví byt, v němž bydlela.
Žena byla následně přesvědčena, aby si vzala další půjčku ve výši 400 000 korun, která by umožnila i odblokování zástavy bytu. Částka však po odečtení provize na zaplacení dluhu nestačila.
„Protože jí pak nebyla poskytnuta slibovaná půjčka ve výši 1 500 000 Kč, nemohla stěžovatelka svůj dluh ze smlouvy o půjčce 400 000 Kč splatit a nebankovní subjekt s ní, údajně pod pohrůžkou vystěhování, uzavřel další smlouvu o půjčce, tentokrát na částku 720 000 Kč,” popsala soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková.
Jelikož žena dluh z druhé půjčky nesplatila, „přesvědčili ji věřitelé k prodeji jejího bytu třetímu subjektu za kupní cenu 900 000 korun”. Z utržené částky však žena neviděla ani korunu. Byt následně za milión korun koupila příbuzná jednatele společnosti, která poskytla půjčky.
Lichvu neurčuje jen výše úroků
Soudy poukázaly na skutečnost, že žena by patrně nebyla schopna půjčky splácet a prodej bytu byl tak jediným řešením. Ústavní soud připomněl, že je třeba ctít i zásadu ochrany slabší smluvní strany.
„V projednávané věci obecné soudy náležitě nezohlednily ústavní principy spravedlnosti, přiměřenosti a ochrany slabší smluvní strany, neboť se dostatečně nevypořádaly se skutečnostmi výrazně nasvědčujícími tomu, že se v případě prodeje stěžovatelčina bytu jednalo o lichvu,” připomněla Šimáčková.
Soudy totiž nepřihlížely k tomu, že lichvu může založit i sofistikovaný soubor smluv, v jejichž důsledku je člověk ve finanční tísni připraven za nevýhodnou cenu o svou nemovitost, zdůraznil ÚS, podle něhož se nižší instance zajímaly pouze o výši úroků.
„Obecné soudy též nedostály své povinnosti zabránit tomu, aby docházelo ke zneužívání tísně chudých lidí a překračování mezí spravedlnosti a slušnosti, tedy k nemravnému obchodu s chudobou,” uzavřel ÚS a připomněl, že žena za byt reálně dostala pouze 300 000 korun.