Průzkum seskupil skutečné údaje policie a soudů v kontrastu s míněním a informovaností lidí. Ukázalo se, že realita je daleko horší, než si veřejnost myslí. Jediné, v čem se lidé trefili, je skupina nejvíc ohrožená sexuálním násilím; sem patří mladé ženy a pak děti.

Že pachatel je cizinec útočící v noci v parku, je jen mýtus. Dvě třetiny pachatelů sexuálního násilí jsou totiž osoby obětem známé, často jde o příbuzné.

Oběťmi se stávají opakovaně

Podle respondentů ročně policie řeší jeden až pět tisíc znásilnění. „Realita je taková, že v loňském roce policie šetřila jen 598 případů znásilnění. Což je podle našich zjištění a srovnání s výsledky jiných evropských zemí zhruba tři až osm procent. To potvrdila i studie lékařů Petra Weisse a Jaroslava Zvěřiny, kteří hovoří o pěti procentech,“ uvedla ředitelka organizace Persefona, jež výzkum zadávala, Jitka Čechová s tím, že respondenti shodně odpovídali, že nahlášeno je u nás podle nich asi každé druhé znásilnění.

„Objasněno z necelých 600 loňských případů bylo 425, 345 případů se dostalo k soudu a jen 154 pachatelů násilníků bylo odsouzeno. Někdy jen k podmíněným trestům,“ řekla Čechová.

Podle odborníků se oběťmi takového násilí často stávají opakovaně stejní lidé. Právě to organizaci Persefona, která pomáhá obětem sexuálního a domácího násilí, přimělo nechat zpracovat sociologický průzkum. Agentura Focus vyzpovídala 2088 respondentů v kvantitativní části výzkumu, který tedy lze zobecnit na celou populaci ČR, a desítky lidí v kvalitativní části hloubkových rozhovorů, včetně lidí s přímou osobní zkušeností se sexuálním násilím.

Výzkum potvrdil, že víc než polovina znásilněných dětí zažije totéž i v dospělosti.

„Alarmující je nejen to, že každý jedenáctý dospělý u nás má zkušenost se znásilněním. Podle průzkumu je násilníkem v Česku každý devátý člověk, až 64 % obětí sexuálního násilí v dětství má další zkušenost i v dospělosti,“ zdůraznila ředitelka organizace Persefona.

Odborníci, kteří se v úterý v Senátu sešli, se shodli na tom, že je třeba zpřístupnit obětem informace o pomoci institucí, poučit o zacházení s oběťmi policisty a následně i soudy, které v České republice završují většinou marný boj obětí s násilníky.

Problematické posudky

„Když už dojde k tomu, že oběť se odhodlá jít na policii, čeká ji ověření obecné věrohodnosti, což se běžně dělá jen u svědků. Jenomže oni jsou svědci a zároveň poškození a oběti traumatizujícího sexuálního útoku většinou v testování po prožitém traumatu dopadají hrozně, s podivnými a dehonestujícími znaleckými posudky. Což je v ten moment zcela pochopitelné,“ upozornila na problém Ludmila Čírtková, proděkanka z Policejní akademie ČR.

„Soud je kvůli takovým posudkům nepovažuje za věrohodné a nebere jejich svědectví v potaz. A kde není důkaz, není trestný čin. To vnímám jako zásadní problém a navrhuji změnit zavedenou praxi. Neposuzovat oběti z obecné věrohodnosti po zažití trestného činu. Ani v jiných zemích tento posudek není vyžadován. Stačí jen specifická věrohodnost,“ nabídla možné zefektivnění závěrů případů znásilnění Čírtková.