Ústavní soudci dospěli k závěru, že odvolací soudy, které případ řešily, nezohlednily v rozhodnutích to, jaký dopad „může mít režim střídavé péče a docházka do dvou základních škol (vzdálených od sebe 300 km)”.

Znalkyně totiž upozorňovala, že v daném případě není střídavá péče v zájmu dívky, neboť ji nepřiměřeně zatěžuje a děvče „cítí vysoký podíl odpovědnosti za fungování střídavé péče, úzkostně se snaží uspět a vyhovět očekávání dospělých osob a nikoho nezklamat”.

Ústavní soud konstatoval, že ve výjimečných případech, kdy rodiče žijí ve velkých vzdálenostech a může tak dojít k narušení školní docházky potomka, nemusí být střídavá péče ideálním řešením.

Psychická pohoda dítěte

Soudy se nemohou spokojit s tím, že dítě zvládá učivo i přes docházku do dvou škol.

„Je třeba zkoumat, jaký má tento režim vliv na její soukromý život, zda nezletilá prožije šťastné a spokojené dětství či zda má možnost stýkat se se svými vrstevníky a být součástí kolektivu. Pouhé zvládnutí učiva není v tomto ohledu dostatečným odůvodněním, zvláště za situace, kdy dle závěrů znaleckého posudku nezletilá zvládá školní dualismus na úkor své psychické pohody,” uvedla mluvčí soudu Miroslava Sedláčková.

Ústavní soud  se stejným případem zabýval již v roce 2014. Tehdy konstatoval, že velká vzdálenost bydlišť obou rodičů nemusí být překážkou. Již tehdy však naznačil, že s ohledem na školní docházku může být od modelu střídavé péče upuštěno.