Podle terénního pracovníka, který pečuje o lidi bez domova v metropoli, mnoho z jeho klientů často o pomoc ale ani nestojí. „Nejčastěji ošetřujeme bércové vředy, kožní choroby, mezi lidmi bez domova jsou i epileptici a diabetici. Samozřejmě také infekční choroby a v zimě popáleniny a omrzliny. Na jaře se pak objeví hodně amputací. Narazíme třeba na muže, který má úplně promodralou až černou ruku, a snažíme se ho přemluvit, aby se dal ošetřit. Ale málokdy se to podaří napoprvé. Většinou až tak za dva tři měsíce ho téměř násilím bereme k lékaři, protože už je ohrožen na životě,“ vypráví Štěpán Jakubec.

Lidé bez domova, za kterými chodí, podle něj chápou důležitost zákroku, ale často tu úvahu přepijí alkoholem. „Nejhorší, co jsem viděl, byla asi omrzlina dolní končetiny, kdy tomu muži už odpadávalo maso z prstů u nohou a byly vidět kosti. I k němu jsme se však vrátili třikrát, než jsme ho přesvědčili, že musí k lékaři a je třeba amputace,“ dodává Jakubec.

Každý musí být ošetřený

Armáda spásy, pro kterou pracuje, poskytuje péči ve třech vyšetřovnách v Praze, BrněOstravě. Ročně v nich ošetří zhruba pět tisíc pacientů. To je však jen kapka v moři těch, kteří by to potřebovali.

„Nemocní jsou úplně všichni lidé bez domova. Nenajdeme mezi nimi nikoho, komu bychom neurčili nějakou diagnózu, ať už fyzické choroby, nebo psychické poruchy. Oproti rozšířeným obavám ale nejde o tak velký rezervoár infekčních chorob. Samozřejmě ano, šíří se mezi nimi daleko snadněji, ať už jde o tuberkulózu, chřipku, žloutenku, nebo další choroby, ale člověk se nenakazí od bezdomovce TBC jen tím, že si po něm sedne v tramvaji,“ upozorňuje praktická lékařka se zaměřením na pouliční medicínu Andrea Pekárková.

Problémem nejsou jen chybějící lékaři, ordinace pro bezdomovce a málo terénních pracovníků, ale i bezdomovci sami, kteří vyléčení svých obtíží nepovažují za hodnotu, protože jako taková je spojena s budoucností a o té oni raději neuvažují.

Umrzlý člověk před nemocnicí

„Všichni jsme ze zákona pojištěni a každý musí být u nás ošetřen. Tak tomu i je, ale vážou se na to různé potíže. V motolské nemocnici, kde pracuji, projde urgentním příjmem každý den jeden bezdomovec, ročně jich je až čtyři sta. Máme pro ně speciální místnost, kde se umyjí a zbaví parazitů. Ale má-li být propuštěn, nebo nechce-li být hospitalizován, nemůže ho nikdo nutit,“ upozorňuje přední český břišní a hrudní chirurg profesor Pavel Pafko.

„V takový moment nastává problém, že ho nemáme ani do čeho obléci, protože jeho oděv je na vyhození. Takže sestry i ostatní nosí do nemocnice staré oblečení. Není rarita, když v zimě najdou před vchodem do nemocnice umrzlého bezdomovce. Prostě v ní nechtěl zůstat a lékaři ho nemohou nutit. To se stalo dokonce i v Motole,“ dodává Pafko.

Velmi podobně jsou na tom i psychiatrické kliniky. Například 10 % pacientů největší psychiatrie v Praze, v Bohnicích, tvoří bezdomovci. Jakmile se cítí trochu lépe, odcházejí. Na léky by museli doplácet, takže tím pro ně léčba končí.

I těhotné bezdomovkyně

Mezi bezdomovci se najdou i ženy, ty mezi ošetřenými tvoří zhruba 26 procent, které potřebují také gynekologa. „Víme nyní například o dvou těhotných v Praze, které mají samozřejmě možnost obrátit se na lékaře a pomoc najdou v azylovém domě pro ženy s dětmi. Pokud tak neučiní, nezůstane dítě na ulici. Sociální pracovnice ho v takovém případě matce odeberou. Záleží na ní,“ dodává Pekárková, jedna z mála lékařek, která se věnuje konkrétně pouliční medicíně.

„Přestože byla v roce 2013 přijata ministerstvem zdravotnictví koncepce pouliční medicíny, nic se z ní zatím nerealizovalo. Naším cílem je otevřít v každém kraji pobytové zařízení – Přístav – pro lidi bez domova se zdravotním handicapem nebo ve špatném zdravotním stavu. Zatím jsou tři, ale jen v Moravskoslezském kraji. To je potřeba především proto, že populace bezdomovců stárne,“ upozorňuje ředitel Armády spásy Jan František Krupa.