A to se také stalo. Před polednem vnikl do budovy rozhlasu oddíl příslušníků SS. Hlasatelé se před nimi zabarikádovali a několik minut po půl jedné se ozval z éteru naléhavý hlas Zdeňka Mančala: „Voláme českou policii, české četnictvo a vládní vojsko na pomoc českému rozhlasu! Žádáme všechno, co je české, na pomoc českému rozhlasu! Střílí se zde!“

KOMENTÁŘ DNE:

Jak probíhá Zemanova prezidentská nekampaň - se svoláním první schůze Sněmovny čekal až do nejzazšího možného termínu, vláda tak nejspíš požádá o důvěru až těsně před prvním kolem prezidentských voleb, píše Jiří Pehe. Čtěte zde >>

Touto výzvou datují historici spontánní vypuknutí Pražského povstání spolu s jeho masovou bojovou odezvou na českém venkově. Zaskočilo vládce protektorátu, německého státního ministra K. H. Franka, který se v posledních dnech pokoušel vytvořit novou „českou vládu“, které chtěl předat moc.

Výbuch povstání byl ovšem velkým překvapením také pro teprve nedávno vytvořenou ilegální Českou národní radu (ČNR), v jejíchž kruzích se ještě v dopoledních hodinách 5. května uvažovalo o tom, že povstání nebude zahájeno dříve než 7. května.

Marná snaha získat zbraně pro povstalce

Domácí odboj, zvláště vojenský, se na konci války ocitl v těžké situaci. Ty skupiny, které unikly zásahům represivního aparátu, se snažily připravit na ozbrojené vystoupení. Nakonec se prosadila do role vést národ k povstání ČNR. Vznikala od února 1945 z iniciativy moravské odbojové organizace Rada tří (R3), ilegální Ústřední rady odborů a čtvrtého prozatímního ústředního vedení KSČ. Konečnou podobu dostala až na konci dubna 1945.

Dávno předtím – po analýze zkušeností z povstání na Slovensku, v Paříži a ve Varšavě – došla na sklonku roku 1944 exilová čs. vláda v Londýně k závěru: masové celonárodní povstání, které by mělo strategický význam, je neuskutečnitelné. Pro takovou akci nelze předem získat zbraně ani zajistit jejich dodávky v průběhu povstání. Odpor má šanci jen v případě bezprostřední blízkosti fronty.

I v dalších měsících se přesto pokoušeli generál Ingr u Britů a náčelník čs. vojenské mise v Moskvě generál Píka u Sovětů vyjednat pro domácí odboj letecké dodávky zbraní. S nepatrným úspěchem, neboť se nakonec uskutečnilo (od března do začátku května 1945) pouze 17 úspěšných letů, což představovalo výzbroj pro 1600 mužů.

Zklamaný Nechanský

Přes tyto i další nepříznivé skutečnosti ale nikdo z Londýna původní plán povstání na českém území oficiálně nezrušil. Londýnský i moskevský rozhlas odvysílaly 18. dubna 1945 Manifest čs. vlády k lidu českých zemí s faktickou výzvou k otevřenému povstání proti okupantům.

Apel, že „je nejvyšší čas, aby lid aktivně vystoupil“, však působil na domácí odboj absurdně. Pro katastrofální nedostatek zbraní se totiž přestalo s všelidovým povstáním v Čechách a na Moravě počítat a byla přijata varianta povstání lokálního.

Nicméně ve stávající situaci bylo třeba dořešit vojenské záležitosti, a proto se 23. dubna 1945 přesunuli z Třebíče do Prahy velitel paravýsadku Platinum-Pewter kapitán Jaromír Nechanský s radistou Jaroslavem Klemešem, aby pro ČNR zprostředkovali spojení s Londýnem. Nechanský rychle poznal, že v odboji na území Prahy je zcela jiná situace než na Moravě. „Zde to stojí za hovno, vojensky nebylo uděláno pranic,“ jadrně oznamoval předákovi R3 Karlu Veselému-Štainerovi.

„Politikové se stále dohadují a rozdělují si místa. Zbraně nemáme žádné a zvenku chtějí akce.“

Bojovníci na barikádě během Pražského povstání v květnu 1945

Bojovníci na barikádě během Pražského povstání v květnu 1945

FOTO: ČTK

Ve stejném duchu poslal čtvrtého května zprávu do Londýna: „V Praze beze zbraní nelze vést žádnou ozbrojenou akci. Jsou zde jednotky SS, se kterými ještě nutno počítat.“

Nečekaná pomoc vlasovské divize

Volání rozhlasu 5. května však všechno změnilo. Zaznělo v situaci, kdy byla nálada v Praze radikální. Již v předchozích dnech začali Pražané strhávat cedule s německými názvy ulic a ojediněle byli napadáni a odzbrojováni němečtí vojáci. Jako roznětka zapůsobila fáma, která šla městem dopoledne 5. května: americké tanky jsou už v Berouně!

Překvapená ČNR se postavila do čela povstání. Během prvního dne se jí podřídilo i vojenské velitelství Velké Prahy (krycím jménem Bartoš) v čele s generálem Kutlvašrem, které mělo napojení na ozbrojené protektorátní složky.

Díky momentu překvapení se povstalcům podařilo získat podstatnou část středu města a částečně se ozbrojit ukořistěnými zbraněmi. Kontrolovali také veškeré komunikační prostředky. Přes noc vyrostlo v ulicích na obranu města 1600 barikád, které hájilo přes 30 tisíc povstalců.

Avšak povstání ohrozilo plány německých velitelů a nové vlády Hitlerova nástupce admirála Dönitze urychleně stáhnout německá vojska z východní fronty na západ. Ve snaze zajistit si ústupové trasy a hlavně důležitý pražský komunikační uzel přešly německé jednotky od 6. května do protiútoku. Často přitom postupovaly bezohledně a brutálně – vraždily zajatce i civilní obyvatelstvo.

Po prvním úspěchu povstaleckých sil se postupně začala prosazovat převaha německé armády a jednotek SS. Na zoufalé volání rozhlasu nikdo neodpovídal a požadované zbraně nepřicházely 6. ani 7. května.

Jedinou vojenskou pomoc povstalcům poskytli od 6. května vojáci Buňačenkovy 1. divize ROA, patřící k Vlasovově armádě. Těžkými zbraněmi velmi pomohli na některých úsecích povstalecké obraně. Jejich bojové vystoupení – v důsledku neshod a rozporů s ČNR – však druhý den skončilo a ráno 8. května zahájili přesun na západ.

Prahu osvobodí Rudá armáda

Toho dne se povstání v Praze ocitlo v obtížné situaci. Zbraněmi, jimiž povstalci disponovali, nemohli čelit všestranné německé převaze. Všem bylo zřejmé, že Prahu mohou zachránit pouze jednotky a zbraně pravidelné armády. Pražský vysílač zoufale volal na pomoc všechny spojenecké armády.

V Praze vzniklo během povstání množství barikád

V Praze vzniklo během povstání množství barikád.

FOTO: ČTK

Mezitím však sehrály svou roli politické dohody mezi hlavními členy protihitlerovské koalice. Jelikož spojenecká vojska postupovala rychleji, než se předpokládalo, navrhl 4. května velitel expedičních sil generál Dwight Eisenhower sovětskému vrchnímu velení, že vojáci generála Pattona budou pokračovat v útoku až na čáru řek Vltava a Labe.

Ve své odpovědi 5. května náčelník hlavního štábu generál Antonov požádal, aby to Američané nedělali a zůstali stát na dříve dohodnuté linii České Budějovice–Plzeň–Karlovy Vary. Zdůvodňoval to tím, že Rudá armáda již dokončila přípravy k osvobození Prahy a při postupu obou armád by mohly z eventuálního promísení vzniknout vážné potíže. Eisenhower sovětskou žádost akceptoval.

Pražská operace Rudé armády začala 6. května ve 14 hodin, ale až do večera 8. května obránci Prahy o postupu sovětských vojsk nic nevěděli. Jejich vlastní situace byla zoufalá. Trpěli obrovským nedostatkem zbraní a stáli proti skvěle vyzbrojeným německým jednotkám.

Večer 7. května získalo velitelství Bartoš znění Eisenhowerova rozkazu, vydaného v souvislosti s německou bezpodmínečnou kapitulací. Posléze přišly i další zprávy, z nichž vyplynulo, že americké jednotky v průběhu příštího dne do Prahy nedorazí.

Podpis kapitulace

V této kritické situaci podepsala ČNR s německým velením 8. května v 16 hodin „Protokol o provedení kapitulace německých branných sil v Praze a okolí“. Dohoda navazovala na remešský protokol o německé bezpodmínečné kapitulaci, ale fakticky umožňovala odchod německých jednotek na západ.

Němečtí vojáci během Pražského povstání

Němečtí vojáci během Pražského povstání

FOTO: ČTK

Právě tento postup ČNR se po válce stal terčem výtek zejména ze sovětské strany. Ve skutečnosti musela německá vojska podle ujednání s ČNR Prahu při ústupu obcházet, čímž se zdržela, a Rudá armáda některým z nich cestu na západ odřízla. V průběhu pražské operace zajala Rudá armáda téměř 860 tisíc Němců a ukořistila asi 54 tisíc kusů vojenské techniky.

I k tomu napomohlo české Květnové povstání, při němž domácí obyvatelstvo vlastními silami osvobodilo část země od nacistů a rozrušením německého týlu přispělo k rychlému průběhu pražské operace Rudé armády – první tanky dorazily do Prahy ráno 9. května.

Povstání zhatilo německé plány na další vedení války a pomohlo donutit admirála Dönitze k jednání o bezpodmínečné kapitulaci. Zkrátilo tím válku o několik dní, a nepochybně tak zachránilo mnoho lidských životů.