Jedním z nich byl i nyní devadesátiletý brigádní generál Miloslav Masopust z Českého Straklova (dnes Straklov na Ukrajině), který byl zraněn v bojích o Duklu.

„V posledních dnech února 1944 se objevily u nás na Volyni čelné jednotky Rudé armády. Za řekou Ikvou u města Dubna na vyvýšených svazích se Němci opevnili a další postup Rudé armády byl zastaven. Dobrovolně jsme pomáhali budovat Rudé armádě pozorovatelny, úkryty, spojovací zákopy a vyráběli pomůcky pro přechod přes bažiny,” vzpomíná generál Masopust.

„Po několika dnech jsem se rozhodl dobrovolně vstoupit v Rovně (dnes Rivne) do Rudé armády. Celé rodiny volyňských Čechů šly dobrovolně do československé brigády – téměř 600 žen a během několika dnů téměř 12 tisíc mužů,“ popsal v rozhovoru pro Novinky.

Právě zájem volyňských Čechů umožnil podle Masopusta rozšířit jednotku: „Z brigády, která byla na plné stavy po ztrátách při osvobozování Kyjeva, Bílé Cerkve, Žaškova (dnes Žaškiv) a pravobřežní Ukrajiny doplněna v prostoru Lucka a Rovna, byl vytvořen 1. československý armádní sbor z téměř tří čtvrtin volyňských Čechů.“

Zleva: plukovník Ludvík Engel, velitel tankové brigády Vladimír Janko a brigádní generál Ludvík Svoboda.

Zleva: plukovník Ludvík Engel, velitel tankové brigády Vladimír Janko a brigádní generál Ludvík Svoboda.

FOTO: Společnost Ludvíka Svobody

Jejich zapojení ocenil i velitel sboru generál Ludvík Svoboda. Ve svých pamětech Z Buzuluku do Prahy napsal: „K mobilizaci se přikročit nemuselo. Příliv dobrovolníků byl veliký. Volyňští Češi se houfně přicházeli hlásit do jednotky; chtěli se vrátit s námi do vlasti a návrat si vybojovat se zbraní v ruce.“

Obrat v pohledu na Němce

Masopust přiznal, že po útoku na SSSR mnozí Ukrajinci vojáky wehrmachtu vítali: „Když k nám fašisti přišli v jednačtyřicátém, tak je naši západní Ukrajinci vítali jako osvoboditele, ale během několika dnů poznali, že jsou to krvelační vrazi. Ukrajinské vesnice likvidovali a ničili, co mohli, takže pak se všechno otočilo proti nim.“

Československý voják u nově vztyčeného sloupu vyznačujícího hranice

Československý voják u nově vztyčeného sloupu vyznačujícího hranice.

FOTO: Společnost Ludvíka Svobody

Na řádění nacistů si dobře pamatuje: „Když fašisté přišli, to jsem ještě chodil do střední školy. U Dubna byl velký zajatecký tábor, ale neměl žádné přístřešky, nic. Když pršelo, všichni zajatí vojáci tam byli v blátě. Denně jich spousty umíraly a nahé je na dvoukolových vozíčkách vyváželi za Dubno na hřbitov. Tam je dávali na hromadu a tu pak zapálili.“

Poté, co volyňští Češi narukovali, čekala je příprava na boj. Už cestou ale zažili první nálet, jehož terčem se stalo rovenské nádraží.

„Já jsem byl u nádraží při bombardování a přežil je, protože jsem si vlezl do díry. Ale zahynulo tam přes padesát žen. To byly manželky a milenky, které se přišly rozloučit se svými muži. Byly pohřbeny ve společném hrobě u nádraží,“ vzpomíná generál.

Výcvik byl podle něj náročný. „Příprava na boj probíhala denně dvanáct až čtrnáct hodin. Učili jsme se naskakovat na jedoucí tank, seskakovat z něj, tanky nás přejížděly ve vykopaných zákopech, učili jsme se střílet. Koncem července jsme se hnuli za postupující frontou k našim československým hranicím.“

Všichni tehdy spekulovali, kde vstoupí na půdu vlasti: „U nás samopalníků se proslýchalo, že postupujeme směrem na Užocký průsmyk a Užhorod. To nám taky říkal náš velitel, 3. srpna byla brigáda vzdálena od fronty pouhých patnáct kilometrů.“

Zlikvidovali jsme toho tankoborníka, ale protitankové kanóny zasáhly druhý tankgenerál Masopust

Postup uspíšilo Slovenské národní povstání, vzpomíná Masopust.

„Když 29. srpna vypuklo na Slovensku národní povstání, jeho ohlas dolehl přes frontu až k našemu sboru. První zprávu zaslechla radistka sboru, Volyňačka Marie Pájková. Zpráva u naší jednotky způsobila velké nadšení. Již jsme se nemohli dočkat, kdy a kde budeme nasazeni. První reakce vojáků byla – dejme se ihned na pochod nejkratší cestou k našim hranicím, probít se na území bojujícímu slovenskému lidu na pomoc. Toto, jak se později ukázalo, nebylo tak jednoduché. Před námi a sovětskými jednotkami stály stále ještě po zuby ozbrojené a dobře vycvičené fašistické hordy.“

Generál Miloslav Masopust

Generál Miloslav Masopust

FOTO: Václav Toman, Novinky

Boj o Duklu

Masopust se účastnil první fáze dukelské operace: „V prvních dnech září jsme se přesunuli ke Krosnu, 7. září nás náš milovaný generál Svoboda seznámil s naším úkolem, rychlým útokem po dělostřelecké přípravě s využitím a za podpory sovětských tanků rozhodným postupem do příštího dne obsadit Dukelský průsmyk.
Ihned jsme vyrazili. Po cestě jsme navázali součinnost se sovětskými tankisty, nasedli jsme na tanky a za tmy jsme se přiblížili k východišti útoku. Na frontě osvětlovali fašisté světlicemi předpolí, občas provedli dělostřelecký nebo minometný přepad, ale jinak bylo na frontě zlověstné ticho. Tanky zastavily v lese dál od okraje. Seskočili jsme z nich a pomáhali je maskovat.“

Já jsem byl při ústupu raněný, měl jsem prostřelenou nohugenerál Masopust

„Těsně po rozednění zahájily kaťuše salvou mohutnou dělostřeleckou přípravu. To nebylo slyšet jediného slova. Nad námi to strašně hvízdalo a burácelo, takové peklo jsme ještě nikdy nezažili. Po dělostřelecké přípravě, která trvala 125 minut, jsme na tancích jako tankový desant vyrazili vpřed. Německý přední okraj byl doslova rozorán dělostřeleckými granáty. První zákopy byly vzaty téměř bez odporu. Aby se neztrácela rychlost postupu, obcházeli jsme Krosno zprava a postupovali jsme do hloubky obrany protivníka poměrně úzkým úsekem prolomené obrany,“ řekl Masopust.

Osazování sloupu na hranici na osvobozeném území

Osazování sloupu na hranici na osvobozeném území.

FOTO: Společnost Ludvíka Svobody

Počáteční postup se však záhy zadrhl. „První sled 25. tankového sboru byl zastaven palbou protitankových zbraní. Tankisté opět vyrazili, my s našimi tanky v druhém sledu, ale vzápětí jsme přešli do prvního sledu. Před Bóbrkou jsme narazili na dobře organizovaný a zamaskovaný protitankový rajón. My jsme seskočili z jedoucích tanků, ale fašisté nám zasáhli první tank. Zlikvidovali jsme toho tankoborníka, ale protitankové kanóny zasáhly druhý tank a tankisté nás vyzvali, abychom ustoupili za pancíř, že začnou (dopadat německé) šrapnely. A poté minometný přepad. Přijel třetí tank, chtěl pomoci, ale rovněž byl zasažen a další postup byl zastaven. A opět následoval minometný přepad. My jsme však neustoupili. Zůstali jsme tam. Já jsem nařídil, abychom se prostě zakopali.“

Velení v té době nemělo představu, kde všude byla německá obrana, což potvrzují další vzpomínky Masopusta: „Později v noci k nám dorazil pochodující v sevřeném tvaru náš druhý pěší prapor s kapitánem Kvapilem v čele. Taky jsme je zastavili a ptali jsme se – Kam pochodujete? Kam bys řekl, na Duklu. Já jsem říkal – ne na Duklu, tak sto padesát metrů od nás jsou fašisti. A on říkal – co to kecáš. A právě v tu chvíli světelnými střelami začali střílet nad hlavami našich vojáků. On říkal – máš pravdu. Čelem vzad. Ustoupili k Machnówce.“

K té brzo ustoupila i Masopustova jednotka: „Po rozednění zahájila sovětská pěchota útok na Bóbrku, Němci za podpory skupiny tanků, tygrů, útok zastavili a Sověti museli ustoupit. Naše zbylé dva tanky také ustoupily a my s nimi do Machnówky, kde byl náš druhý prapor. Němci zahájili minometnou palbu a několik min padlo do zákopů a naši nezkušení vojáci, Volyňáci, mysleli, že všechny miny budou teďko padat jim do zákopu. Tak nějakej blbec řekl – utečme odsuď, nebo nás tu pozabíjejí. Teďko vyskočili ze zákopů a utíkali ven. Já jsem zrovna stál se svým družstvem u Svobody a Svoboda říkal – zastav je. No tak jak. Střelbou nad hlavami. K zemi a teď čelem vzad. Zahájili palbu na fašisty, takže Němce jsme zastavili taky. Já jsem byl při ústupu raněný, měl jsem prostřelenou nohu.“

Generál Miloslav Masopust

Generál Miloslav Masopust

FOTO: Václav Toman, Novinky

Masopust skončil v nemocnici a do dalších bojů se už nezapojil. U armády ale zůstal: „Z nemocnice jsem se vrátil k náhradnímu pluku a velitel Dočkal mi za dva dny řekl, půjdeš do autokurzu. Já – ne, ne, já chci k samopalníkům.“

Námitky ale byly marné, velitel Masopustovi řekl: „I samopalníci dostanou techniku. Takže jsem absolvoval autokurz, dostal jsem řidičský průkaz a byl jsem přemístěn k pátému dělpluku. To jsem nechtěl, chtěl jsem k samopalníkům, velitel mi ale říká – pátý dělpluk se staví a až se postaví, tak tě přemístíme k samopalníkům. Na to čekám do dnešního dne.“