Toho poslala před kárný senát plzeňská krajská státní zástupkyně Anna Maříková kvůli chybnému právnímu posouzení případu, které vedlo ke zproštění obžaloby dvou úředníků z radnice ve Františkových Lázních za zneužití pravomoci úřední osoby.

Maříková se v kárně žalobě opírala především o rozhodnutí Okresního soudu v Chebu, který obžalované zprostil viny s tím, že jejich jednání popsané v obžalobě nebylo trestným činem.

Vnitřní přesvědčení o trestném činu

Poukázala také na usnesení Krajského soudu v Plzni, který na základě podaného odvolání zpochybnil odborné znalosti Böhma s tím, že celé přípravné řízení bylo nezákonné a nedůvodné.

„Vedení trestního stíhání a podání obžaloby je výrazem vnitřního přesvědčení žalobce o existenci potřebného stupně pravděpodobnosti spáchání trestného činu obviněným, za něž by v zásadě státní zástupce neměl být postihován, i když se podezření z trestné činnosti nakonec nepotvrdí,“ uvedl Právu předseda kárného senátu NSS Jiří Palla.

Podle něho k nápravě případných nedostatků činnosti státního zástupce v trestních věcech by mělo sloužit především řízení před soudem, nikoli podání kárného návrhu po zprošťujícím rozsudku.

„V opačném případě by totiž funkce žalobce byla mimořádně rizikovou záležitostí, jež by státní zástupce odrazovala od vedení trestního řízení ve skutkově složitých či právně sporných případech, u nichž existuje reálná možnost zproštění obžaloby,“ konstatoval Palla.

Upozornil ještě na to, že zbavení státního zástupce odvahy stíhat a žalovat právě takové skutky hrozbou kárného postihu za zprošťujícího rozsudek by představovalo velmi nežádoucí důsledek, jejž nelze připustit.

Státní zástupce flagrantní neznalost práva neprojevil, jednalo se pouze o neobratnou polemiku.názor Nejvyššího správního soudu

„Kárnou odpovědnost státního zástupce po pravomocném zproštění viny obžalovaného lze uložit jen výjimečně. A to v případech, když je někdo bezdůvodně stíhán pro skutek, který podle zcela jednoznačného znění aplikované právní normy nemůže být trestným činem, anebo který podle ustálené judikatury vrcholných soudů není trestný,“ konstatoval předseda kárného senátu.

A u Böhma se podle NSS o takový exces nejednalo. „Určitá míra důvodného podezření, že obžalovaní vykonávali svou pravomoc způsobem odporujícím právnímu předpisu, byla při zahájení trestního stíhání dána. Na podanou obžalobu a odvolání proti zprošťujícímu rozsudku by se dalo nahlížet jako na nedostatečně odůvodněné, což není možné označit za exces státního zástupce při výkonu dozoru v přípravném řízení či při plnění úkolů v řízení před soudem,“ vysvětlil Palla.

Opřel se také do plzeňského krajského soudu, který tvrdě zkritizoval způsob výkonu dozoru Böhma nad trestním řízením, když zpochybnil jeho odborné znalosti a poukázal na jeho flagrantní neznalost práva na obhajobu jak v ústavní, tak trestně procesní rovině.

„Taková kritika nebyla zcela na místě. Státní zástupce flagrantní neznalost práva neprojevil, jednalo se pouze o neobratnou polemiku se závěry soudu prvního stupně,“ vysvětlil NSS.