„Z naší strany se nejedná o žádný planý populismus, jedná se o jistou reakci na proces vydávání zde, ve Sněmovně, kdy já osobně jsem byl už asi v deseti případech konfrontován s žádostí orgánů činných v trestním řízení o vydání různých poslanců napříč politickým spektrem. A ta zkušenost je taková, že podle mého názoru Sněmovna rozhoduje čistě politicky, bez ohledu na konkrétní případ,“ řekl Polčák.

Projevilo se to podle něj v případě žádosti o vydání pražského exprimátora Bohuslava Svobody kvůli kauze Opencard, po kterém Polčák na protest rezignoval na post místopředsedy mandátového a imunitního výboru. Vadilo mu, že ačkoli většina poslanců vyjadřovala pochybnosti o přípustnosti trestního stíhání, Svobodu stejně vydali.

Dehonestující proces

Svoboda označil současnou praxi za dehonestující. Připomněl, že sám hlasoval pro své vydání, aby se celá kauza prošetřila, vadí mu však, pokud si některé strany přímo včlení do stanov, že budou bez ohledu na projednávanou kauzu hlasovat vždy pro vydání. „Není možné hlasovat o něčem prostě proto, že to mám v prohlášení, i když jsem přesvědčen o něčem jiném,“ uvedl.

„Od okamžiku, kdy jsem byl vydán, si lidé říkají: ‚Ono na tom asi něco bude, že ten Svoboda něco udělal, protože podívejte se, ta Sněmovna ho vydala. A nikdo neví, že mě nevydala proto, že se domnívala, že jsem něco udělal, ale že mě vydala proto, že má takové stanovisko, že nikdo imunitu mít nemá. V tom případě imunita skutečně nemá žádný smysl, je to de facto dehonestující věc pro každého, kdo projde tím procesem. A na konci toho procesu jeho kolegové řeknou, že mají podezření, že něco spáchal. Protože kdyby ho neměli, mají říkat ‚ne‘,“ dodal.

V praxi by tedy před zahájením stíhání poslanci vůbec nehlasovali o tom, zda svého kolegu vydají ke stíhání. Institut imunity má zůstat jen v případě, pokud by měla být ihned omezena osobní svoboda daného poslance. V takovém případě by musel dát souhlas předseda dané komory. Teprve pokud by se rozhodovalo o vzetí dotyčného do vazby, hlasovali by o tom členové komory.