Pane prezidente, vaše amnestie vyvolala vlnu negativních reakcí. Byl jste překvapen jejich razancí?

Razancí negativních reakcí jsem překvapen byl. Ve svých projevech a rozhovorech již delší dobu mluvím o narůstající agresivitě a ztrátě rozumné komunikace v naší zemi, ale to, co se děje teď, je už příliš.

Kritika je navíc vedena apriorně a politicky, nikoli věcně. O jednotlivých větách amnestie diskutováno není, ve všeobecné vřavě zcela zanikla hlavní věc amnestie – prominutí nepodmíněných trestů do jednoho roku vězení.

O jakých vrazích a tunelářích se pořád mluví? Ti by měli trest vězení do jednoho roku? V těchto dnech o tom běžný člověk ani nemá sebemenší možnost v klidu přemýšlet. Přebírá atmosféru, náladu a hysterii šířící se z televizí a dalších médií. Tuto vlnu samozřejmě vyvolala média – v tomto smyslu zase naopak překvapen nejsem.

Klaus k amnestii: Až vychladnou hlavy, ukáže se, že to bylo správné rozhodnutí

Amnestií jste pomohl tisícům lidí a jejich rodinám, ale není je moc slyšet. Děkují Vám?

Mnozí ano, jiní mlčí zastrašeni agresivitou útoku médií. Amnestovaní lidé jsou rozptýlenou, neorganizovanou skupinou, která se neumí a nemůže sejít a vydat společné prohlášení. Nemají přístup do médií, ti na druhé straně ho mají.

Dostávám od řady z nich tiché, pokorné maily, že se poučili a že to berou jako životní šanci. Něco takového povrchní křiklouni a kritikové amnestie vědět nechtějí, protože to nepotřebují.

Amnestie se ukázala jako riskantní krok. Co vás vedlo k tomu, že jste k ní přistoupil?

Jednak je jistou tradicí, jednak k ní dalo příležitost významné výročí naší země. Ta tradice sahá až k T. G. Masarykovi, který také udělil amnestii před svým odchodem z úřadu v roce 1935. Dvacetiletí existence České republiky pak toto mé odhodlání posílilo.

Mé rozhodnutí o amnestii bylo však hlavně důsledkem deseti let mého pečlivého a trpělivého zabývání se individuálními žádostmi o milost. Za těchto 10 let jsem takových žádostí dostal více než 22 000. Jejich čtením a posuzováním jsem trávil mnoho hodin a dní.

Každý individuální případ jsem probíral zleva, zprava, shora, zdola. Znamenalo to uvědomování si tisíců lidských osudů a dramat. Formulování si tisíců otazníků nad zvoleným trestem. Uvědomování si nešťastných souvislostí s tresty spojenými. Občas i nemalé rozpaky nad rozhodnutím soudů.

Přesto bylo zásadním aspektem mého udělování milostí − pouze 438 případů za 10 let − nepolemizování s rozsudkem. Bral jsem v úvahu především mimosoudní aspekty věcí, zdravotní, rodinné, sociální, prostě ty, které nemůže soud a právo dostatečně zhodnotit. Amnestie je opak milosti. Nezná a nesmí znát žádnou konkrétnost. Nesmí být „ušita“ pro někoho či proti někomu.

Objevily se i názory, že jste amnestií pomohl vrahům a tunelářům. Jak se k těmto názorům stavíte?

Nikdo takový amnestován nebyl. To je mediální zkratka. Opakuji, že trest byl prominut lidem, kteří měli trest vězení do jednoho roku! A k tomu ještě některým vězňům, kteří dosáhli věku 75 let a neměli trest přesahující 10 let vězení. Žádný vrah v této kategorii být nemohl.

Totéž platí i pro ty, kteří jsou – v lidové mluvě a jako politická nálepka – označováni za tuneláře. Odsouzen u nás nebyl a nemohl být nikdo proto, že je tunelář, ale proto, že se dopustil toho či onoho konkrétního trestného činu. Nenadávejme si vzájemně slovem tunelář, nikam to nevede. Žádnému odsouzenému za velké hospodářské delikty jsem amnestii neudělil.

Zastavil jsem stíhání těch, kterým po dlouhá léta spravedlnost žádnou vinu pravomocně nedokázala, a proto se na ně hledí jako na nevinné. To je velký a zásadní rozdíl.

Byl za amnestií ještě nějaký motiv? Například, že soudy soudí příliš přísně, a naše věznice jsou proto tak přeplněné?

Všechno ostatní je druhotné. Přeplněnost našich věznic není příčina, ale následek toho, že máme jeden z nejvyšších počtů vězňů v Evropě. Neřekl bych – a teď reaguji na své zkušenosti s obrovským počtem žádostí o milost – že naše soudy soudí extrémně přísně.

Spíše při snaze respektovat náš komplikovaný a málo vyvážený trestní řád soudí zvláště v bagatelních trestných činech způsobem, kterým si věc ulehčí a pošlou člověka do vězení. Výchovný aspekt takového trestu či předcházení budoucím trestným činům a přečinům se tím ztrácí. Ale to by bylo na jinou vážnou debatu.

Proč jste se rozhodl zastavit trestní řízení i ve známých kauzách, které se vlečou více než osm let?

Opakuji, že mi nešlo o žádné konkrétní známé kauzy. Šlo o zkušenost spojenou se studiem žádostí o milost, kde jsou případy vlekoucí se až dvacet let. Absurdita toho je více než zřejmá. K číslu osm jsem se dostal během porad s odborníky. Příliš dlouhé řízení je podle různých dokumentů Rady Evropy v rozporu s právem na spravedlivý soud.

Je o tom velká literatura a mnoho odkazů. Některé lze nalézt i v judikatuře našeho Ústavního soudu. Například v nálezu 2859/09, pod kterým je podepsána doktorka Wagnerová. Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (kterou jsme jako Česká republika podepsali) zakotvuje právo být souzen v přiměřené lhůtě (čl. 6), naše Listina základních práv a svobod také (čl. 38). Judikatura Evropského soudu pro lidská práva přiznala již ve stovkách případů odškodnění těm, které stát po léta neodsoudil.

Jsem přesvědčen, že bychom jako český stát nevydělali nic na tom, kdybychom obviněným (nikoli odsouzeným) platili odškodnění za nekonečně se vlekoucí soudní řízení. Jednou věcí je termín „spravedlivý soud“. Druhou věcí zapomínání, nepřesvědčivost svědeckých výpovědí po tak dlouhé době atd. Vím, že se v realitě nesoudí, jako to dělá v knížkách či filmech Perry Mason, ale jisté hranice být musí. Pro někoho je to šest let, pro mne, při vědomí české reality, o dva roky více.

Kdybyste stál znovu před otázkou, zda přistoupit k amnestii. Rozhodl byste se stejně?

Je dobře, že po patnácti letech přišla tato dílčí amnestie. Že je zneužívána mými soupeři v médiích i politice k útokům na mne, její smysl a účinek samozřejmě oslabuje. Že si s ní někdo aktuálně pomáhá v prezidentské kampani je smutné, nedůstojné, ale nakonec pochopitelné. Sám bych to ale nikdy neudělal.

Je tato amnestie výrazem soucitu se zločinci?

Žádná amnestie ani milost se netýká „svatých“, ale pouze těch, kteří se provinili proti našim zákonům nebo jsou z toho obviněni. Ne každý z nich je však zločincem s velkým Z. Dejme si pozor na používaná slova. Amnestie je vzkazem prezidenta celé společnosti. Neřekl bych, že jde jen o soucit, ale i o jistou velkorysost k našim spoluobčanům, která čas od času musí být projevena.