Ani arktická zima ho nedonutila ke změně životního stylu. Zatímco někteří lidé bez přístřeší využívají azylových domů a takzvané seďárny, kde mohou obyvatelé bez domova strávit noc bez postele, on se k tomu nechystá.

„Nikam odcházet nebudu. Mám se tu dobře. Nic mi nechybí. Ostatní odcházejí jinam, ale já raději zůstanu tu. Nechci riskovat, že nám tu někdo sebere naše věci,“ říká mi třiašedesátiletý bývalý stavební dělník.

V chatrném přístřešku mezi řekou Dřevnicí a železnicí v jedné z místních částí Zlína žije už desátým rokem. Chatrč je postavená z několika desek, trámů, kusů nábytku a koberců. Dokonce má i jedno okno, respektive jeden okenní rám opřený o celou konstrukci.

Myslím, že tu mám tak deset až patnáct nad nulouJiří Chaloupka

Před nynějšími holomrazy se Chaloupka snažil svůj „dům“ zateplit. Střechu z vlnitého plechu pokryl množstvím linolea a lepenky, které sehnal na skládkách. I vnější stěny pokrývá přes zimu linoleum a koberce.

Uvnitř zrovna pálí v plechovém sudu otočeném dnem vzhůru, od kterého vede kouřovod přímo přes přístřešek, naštípané kusy skříní a stolů. Místo vstupních dveří má Jiří jedna nízká dvířka s panty z vysloužilé skříně. Za nimi chrání vnitřek chatrče před chladem důmyslně zavěšená stará peřina.

Uvnitř je prostor o zhruba osmi metrech čtverečních, na jehož konci jsou při sobě dvě postele. „Myslím, že tu mám tak deset až patnáct nad nulou. Topím ve dne v noci. Prostě furt. Mám tu malý prostor, který rychle vyhřeju,“ pochvaluje si.

Živí ho sběr kovového odpadu. „V takových mrazech ale z chatky skoro nevystrčím hlavu. Dřevo mám naštípané a ven vycházím, jen abych sehnal něco k jídlu,“ dodává.