Hlavní obsah

Poraněná ruka zachránila horníka z dolu Dukla před jistou smrtí

Právo, Pavel Karban

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Tři stehy dělily dnes šestasedmdesátiletého Bohumíra Korába z Havířova před padesáti lety od smrti. Byl totiž členem osádky, která zahynula na Dolu Dukla při největší hornické poválečné tragédii u nás. Pod zemí tehdy zůstalo 108 horníků.

Foto: Pavel Karban, Právo

Bohumíra Korába zachránilo před padesáti lety drobné zranění ruky. Včera se přišel poklonit památce mrtvých kamarádů.

Článek

Důlní neštěstí se událo 7. července 1961 na odpolední směně. Na třetím patře v jedenácté sloji došlo k požáru pohonné stanice pásového dopravníku a oheň se rychle rozšířil. Požár tehdy likvidovalo sedm set záchranářů. Použili třicet tisíc pytlů s pískem a k zamezení obsahu kyslíku v dole také dusík. Přes jejich veškerou snahu už nikdy zpět nevyfáralo 108 horníků.

Zůstal přesčas a zranil se

„Já v té osádce pracoval. Den před neštěstím za mnou přišel na konci směny revírník s tím, jestli bych nezůstal přesčas a nepodřezal uhlí pro noční směnu. Souhlasil jsem, ale když jsem byl kousek od odjetí mašinou, tak se ozvala rána, otřes a spadlo mi to,“ popsal Koráb událost starou půlstoletí.

Bylo to hrozné, vždyť oni se v tom ohni upekli
bývalý havíř Bohumír Koráb

Kus uhlí mu tehdy spadlo na levou ruku a rozřízlo ji. „Musel jsem na šití a měl tři stehy. Druhý den jsem měl kvůli tomu volno a nešel na směnu. No a to mi zachránilo život. Kdyby se mi zranění nestalo, nebyl bych tu ani já,“ vzpomínal bývalý horník, který na Dolu Dukla fáral od roku 1950 dlouhých čtyřicet let.

O tom, že jeho kamarádi zahynuli, se Koráb dozvěděl, až když se po nich začali shánět příbuzní. „Bydlel jsem kousek od Dukly, u švigrfotru. Bylo mi z toho špatně, ztratila se celá osádka.“ Hašení požáru v podzemí trvalo záchranářům zhruba měsíc. Nakonec zkrotili plameny i tím, že zcela zastavili přívod vzduchu do šachty.

„Když se opět začalo fárat, tak v jedné třídě byl strašný puch, protože mrtví havíři se rozkládali. Bylo to hrozné, vždyť oni se v tom ohni upekli,“ povzdychl si havířský důchodce, který ani po tragédii neměl strach fárat. „Ale dlouhou dobu mi všechno připomínalo, jak tam leželi,“ přiznal Koráb.

Zemřeli jí v dole dva manželé

Spolu s ním se včerejšího pietního aktu u památníku obětí důlního neštěstí u bývalého Dolu Dukla zúčastnily desítky pamětníků, havířů a příbuzných obětí. Byla mezi nimi i jednaosmdesátiletá Františka Krátká. Té vzaly doly hned dva manžely. První zemřel při neštěstí na dole Čs. armády v Karviné, druhý v sedmadvaceti letech před 50 lety na Dukle.

„Byla jsem tehdy doma a přišli mi ze šachty říct, co se stalo. Ještě se ptali, jestli šel můj do práce. Mysleli si, že žije, měl lampu v lampovně. Nevěděli, že si vzal náhradní, svoji měl totiž pokaženou,“ vzpomínala v slzách na den, kdy ztratila manžela.

„On byl předákem, dolů šel první a poslední vyfáral. Neexistovalo, aby zameškal směnu,“ řekla na adresu druhého muže Jana Krátkého. „To žádný nepochopí, co to je, když mladý člověk ide do práce a už se nevrátí. To je strašné,“ plakala i po pěti desetiletích od tragédie Krátká a dodala, že kdyby tehdy neměla doma téměř ročního syna, nechtěla by žít. „Ten mě držel při životě.“

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám