Důlní neštěstí se událo 7. července 1961 na odpolední směně. Na třetím patře v jedenácté sloji došlo k požáru pohonné stanice pásového dopravníku a oheň se rychle rozšířil. Požár tehdy likvidovalo sedm set záchranářů. Použili třicet tisíc pytlů s pískem a k zamezení obsahu kyslíku v dole také dusík. Přes jejich veškerou snahu už nikdy zpět nevyfáralo 108 horníků.

Zůstal přesčas a zranil se

„Já v té osádce pracoval. Den před neštěstím za mnou přišel na konci směny revírník s tím, jestli bych nezůstal přesčas a nepodřezal uhlí pro noční směnu. Souhlasil jsem, ale když jsem byl kousek od odjetí mašinou, tak se ozvala rána, otřes a spadlo mi to,“ popsal Koráb událost starou půlstoletí.

Bylo to hrozné, vždyť oni se v tom ohni upeklibývalý havíř Bohumír Koráb

Kus uhlí mu tehdy spadlo na levou ruku a rozřízlo ji. „Musel jsem na šití a měl tři stehy. Druhý den jsem měl kvůli tomu volno a nešel na směnu. No a to mi zachránilo život. Kdyby se mi zranění nestalo, nebyl bych tu ani já,“ vzpomínal bývalý horník, který na Dolu Dukla fáral od roku 1950 dlouhých čtyřicet let.

O tom, že jeho kamarádi zahynuli, se Koráb dozvěděl, až když se po nich začali shánět příbuzní. „Bydlel jsem kousek od Dukly, u švigrfotru. Bylo mi z toho špatně, ztratila se celá osádka.“ Hašení požáru v podzemí trvalo záchranářům zhruba měsíc. Nakonec zkrotili plameny i tím, že zcela zastavili přívod vzduchu do šachty.

„Když se opět začalo fárat, tak v jedné třídě byl strašný puch, protože mrtví havíři se rozkládali. Bylo to hrozné, vždyť oni se v tom ohni upekli,“ povzdychl si havířský důchodce, který ani po tragédii neměl strach fárat. „Ale dlouhou dobu mi všechno připomínalo, jak tam leželi,“ přiznal Koráb.

Zemřeli jí v dole dva manželé

Spolu s ním se včerejšího pietního aktu u památníku obětí důlního neštěstí u bývalého Dolu Dukla zúčastnily desítky pamětníků, havířů a příbuzných obětí. Byla mezi nimi i jednaosmdesátiletá Františka Krátká. Té vzaly doly hned dva manžely. První zemřel při neštěstí na dole Čs. armády v Karviné, druhý v sedmadvaceti letech před 50 lety na Dukle.

„Byla jsem tehdy doma a přišli mi ze šachty říct, co se stalo. Ještě se ptali, jestli šel můj do práce. Mysleli si, že žije, měl lampu v lampovně. Nevěděli, že si vzal náhradní, svoji měl totiž pokaženou,“ vzpomínala v slzách na den, kdy ztratila manžela.

„On byl předákem, dolů šel první a poslední vyfáral. Neexistovalo, aby zameškal směnu,“ řekla na adresu druhého muže Jana Krátkého. „To žádný nepochopí, co to je, když mladý člověk ide do práce a už se nevrátí. To je strašné,“ plakala i po pěti desetiletích od tragédie Krátká a dodala, že kdyby tehdy neměla doma téměř ročního syna, nechtěla by žít. „Ten mě držel při životě.“