Při loňském rozhovoru, jen co jste od prezidenta převzal jmenování, jste jako prioritu uvedl „majetkové vyrovnání s církvemi“. Návrh se chystá. Jste spokojen?

Věděli jsme, že návrh z roku 2008 nebyl přijat veřejností, navíc loni v červenci přišel nález Ústavního soudu, že parlament koná proti Listině základních práv a svobod, že nekoná ve věci vyrovnání církevního majetku. Pokusili jsme se poučit z chyb, ihned jsme začali intenzívně jednat s církvemi i náboženskými společnostmi a podařilo se nám stabilizovat výdaje státu pro roky 2011 až 2014 na platy církevních hodnostářů. To bylo podepsáno v Deklaraci shody mezi státem a všemi, kterých se majetkové vyrovnání týká.

Takže co se nejvíc změnilo?

Základní změnou, kterou vidím, a jsem rád, že církve jsou k ní vstřícné, je vydání většího množství nemovitého majetku na úkor finančních náhrad.

Problém je, že majetek téměř stoprocentně půjde do rukou katolické církve. Takže náš postoj – vrátíme víc majetku než peněz – závisí na tom, jak se katolická církev postaví k vyrovnání s menšími církvemi a společnostmi. Z majetku, který dostane, finančně sama odškodní sedmnácti procenty ostatní církve a společnosti.

Původní návrh vlády, který neprošel Sněmovnou, nabízel vyrovnání v celkové výši 134 miliard, z toho vedle půdy a lesů byla požadovaná finanční náhrada 83 miliard (i s úroky za 60 let to mělo být 270 miliard – pozn. red.), ale my nyní dáváme v prvním návrhu 59 miliard korun.

Hlavní rozdíl proti minulosti dnes spatřuji v tom, že nyní diskutujeme, že nepůjde o pevnou částku úroků řekněme 4,85 procenta, ale že se podařilo dát místo toho na stůl návrh inflační doložky. Dnes je to kolem dvou procent. Věřím, že ji církve budou akceptovat.

Je nynější návrh výhodný pro stát, nebo pro církve? Zadlužení lidí Topolánkovou vládou na dalších 60 let jsem měl za absurdní.

Je výhodný pro obě strany. Pokud bude akceptován a podaří se ho prosadit, bude významný i pro církve. Do budoucna ztratí ekonomickou závislost na státu; myslím si, že pokud je někdo ekonomicky závislý, není úplně svobodný. Stejně tak církve vnímají, že pokud bude vyřešena tato záležitost, pak bude schválena i smlouva mezi státem a Vatikánem, což by české katolické církvi nesmírně prospělo. I další církve nebo představitelé Federace židovských obcí vidí prospěch.

Jak velkou částku a jak dlouho bude ročně stát platit, než se dospěje k onomu roku 0 – tedy je vyrovnáno, restituce skončily?

Nebude to šedesát let, ale maximálně třicet, minimálně patnáct. V tom existují varianty. (Při splácení 59 miliard například třicet let by šlo o celkovou sumu zhruba 80 miliard – pozn. red.)

Znamená to, že by za patnáct, dvacet, třicet let mohla nastat odluka státu od církve?

Buď v roce 2041, 2031 nebo 2026. Záleží, jak se s církvemi dohodneme. To bude nejdůležitější. Nedojde však k odluce církve od státu, ale k majetkovému vyrovnání. Církve přinášejí určitou vzdělanost, i když s pochopitelnými „odchylkami“ své víry. Shodli jsme se, že nebudeme mluvit o odluce, ale o majetkovém vyrovnání a ekonomické nezávislosti na státu. Místem působnosti bude nadále ČR, ale nebudou dostávat peníze ze státního rezortu.

Dnes máme jiné hodnoty než třeba postava Luďka Soboty z filmu Jáchyme hoď ho do

 

Vrátíme-li se k rozhovoru před rokem, jdete podle plánu: vyhlásil jste výběrové řízení na šéfa České filharmonie, generálního ředitele Národní knihovny, generálního ředitele Národní galerie. Slovo jste dodržel. Objevil se ale zřetelný rys vašeho rozhodování – přednost dostávají manažeři často mimo obor. Proč jste přesvědčen, že mají kulturní instituce řídit ekonomové?

Po prostudování statutů a zřizovacích listin příspěvkových organizací, po podrobném probádání rozpočtové kázně v minulých letech se ukázalo, že pokud tam byl trochu schopný manažer z oboru, tak instituce dobře fungovala. Ve velkých organizacích, pokud je neřídili manažeři, stále nacházíme dlouhodobá pochybení a porušení rozpočtové kázně.

Nad veškerou pochybnost se ukázalo, že v kultuře funguje něco, co nemám rád, čemu se kulturní obec jakoby brání, přesto je toho plná – a to jsou zájmové skupiny. Je až neuvěřitelné, kolik jich působí i jak jsou nenávistné. To mě nikdy nenapadlo.

Jsem přesvědčen, že moje kroky jsou správné. Přitom se nic nedá paušalizovat. Ředitelem Národního technického muzea se stal Karel Ksandr, který se v branži muzeí pohybuje celý profesionální život. V přímém rozhovoru mi dokázal, že je vhodnější než ekonom, který se mi jevil velmi schopný. Představil mi ve svém týmu ekonomku a funguje to bezvadně. Jen na vstupném mělo muzeum příjem víc než deset miliónů.

A co Národní galerie?

V Národní galerii, která spravuje miliardové majetky movité i nemovité, existuje minimálně pět kunsthistorických postů. V čele by měl stát jednoznačně manažer. I to, že se přihlásili pouze čtyři kandidáti, z toho tři stejní jako v posledním konkurzu, mě přesvědčilo, že najít nového šéfa je velmi těžké. Vsadil jsem na úplně novou kartu, která snad bude dobrou volbou.

Pro historiky umění, badatele je těžké, když na ně doslova padnou takové úkoly, na něž nebyli nikdy vyškoleni. Není možné, aby se učil řízení instituce člověk, který to nikdy nedělal, i když může být kvalitní odborník v daném oboru.

Kde jsem byl velmi potěšen, jsou menší muzea, galerie, které proti jiným gigantům lidé spravují velmi dobře. I tam řešíme personálie, tři ředitelé odcházejí do důchodu, musíme vypsat výběrová řízení. Budeme muset řešit personálie v případě Státní opery a Národního divadla a samozřejmě také výběrovým řízením.

Pojďme ke zvýšení DPH. Jaké to je, žít a pracovat s vědomím, že na 160 tisíc lidí, kteří podepsali Výzvu na obranu knih, stojí proti vám, respektive že vy jako člen vlády odmítající kompromis stojíte proti nim? Navíc 22. června proběhne demonstrace.

Já proti nim nestojím. Jako člen vlády ano, jsem její loajální člen. Jako ministr nemůžu podepsat petici, jak jsem se snažil vysvětlit na vyhlášení cen Magnesia litera, ale udělal jsem maximum, co mi úřad umožňuje. Na ministerstvu financí jsem připomínkoval zákon o DPH a ve vládě jsem kolegům řekl, že bychom se měli zamyslet obecněji.

V programovém prohlášení je zvýšení dostupnosti kultury atd., ale tímto jdeme proti. Zvýšení DPH u knih, novin a časopisů, ale především učebnic porušuje další naše předsevzetí: zvýšení vzdělanosti. Jsem přesvědčen, že stále existuje prostor vést diskusi o výši DPH plánované od roku 2012, dokud zákon neprojde Sněmovnou.

Mně nejvíc vadí, že nejde o růst DPH z 10 na 14,5 procenta, ale od roku 2007 o růst z pěti procent, tedy trojnásobný, který se ještě zvýší. Řekl jste, že jste ze zamýšlené výše 20 procent získal „rezervu“ a podobnou že musejí hledat ostatní. Opravdu si myslíte, že jste vymohl kompromis?

Toto řešení jsem nevymohl jenom já a za kompromis ho nepokládám. To bych považoval řekněme 12 procent. Došlo ke koaliční shodě. Tlak trhu se projeví a ukáže své. Věřím, že určitá šance tu je, i když si myslím, že zvednout DPH z pěti procent tak rychle je pro všechny opravdu těžké.

Vaše vláda odmítá argument, že tím přispívá k likvidaci vzdělanosti národa. Důsledkem růstu DPH z 5 na 9 procent v roce 2008 byl dva roky nato pokles počtu vydaných publikací o 1500 titulů. Alarmující je především efekt nabídky, počet odborných knih klesl o čtvrtinu a výroba vysokoškolských učebnic dokonce o 17 procent! A to se ještě zvýší.

Podívejte se do měst na knihkupectví, která jsou v lukrativních nájemních zónách. V jednom jsem jich napočítal na náměstí sedm. Tak tam budou tři knihkupectví.

Nemáte obavu, že vaše vláda i vy jako ministr přispějete k tomu, že se profesionální kultura i kulturní vyžití rodin stane tzv. zbytnou položkou po zaplacení všech rostoucích poplatků nezbytných k ekonomickému přežití?

Mám pocit, že všichni považují za běžné mít mobil, jezdit na zahraniční dovolenou v létě i v zimě… Studie EU ukazuje, že v ČR je nejnižší míra chudoby. Dnes máme jiné hodnoty než třeba postava Luďka Soboty z filmu Jáchyme hoď ho do stroje. Ať si každý říká, co chce, ale česká kultura je v rámci Evropy kvalitní. Nabídka převažuje nad poptávkou. Kolik lidí může jít na vernisáž, do divadla, do kina, i když vím, že jsou kapacity omezeny časově i finančně.

Jsem ten, kdo bude stále tvrdit, že českou kulturu je třeba dotovat ze státního rozpočtu, z krajských a dalších peněz. Je ale věcí každého, za co utratí ty, které mu zbývají. V současné ekonomické situaci zdražuje plyn, benzín a člověk si řekne: nekoupím si knihu, ale autem budu denně dojíždět? Jistě mi namítnete: a co ten, kdo nemá auto?

Vláda se v sociálních reformách snaží kompenzovat situaci těch, kdo opravdu nemají. Otázka pak je, zda se toto vylepšení využije k cestě do kina, nebo že táta půjde na pivo.

Celý rozhovor s Jiřím Besserem si můžete přečíst v sobotním vydání deníku Právo