V Tripolisu měli z obytných kontejnerů do května postavit na hlavním fotbalovém stadiónu zázemí pro hráče. Místo několika měsíců však v zemi Muammara Kaddáfího strávili pouhých jedenáct dní.

Českého letadla se nedočkali

„Ještě v pondělní dopoledne jsme pracovali na stavbě, ale pak už začala být situace nebezpečná. Proto jsme se rozhodli, že se všichni vydáme na letiště a budeme se snažit zajistit si místa v letadle. Letenky jsme si nechali zabukovat od Němců, ale jak jsme později zjistili, zřejmě se tak nestalo,“ uvedl devětatřicetiletý Pavel Rejhon.

V pondělí na letišti panoval relativní klid a v hale se pohybovalo pouze několik stovek cizinců, kteří se snažili dostat zavčas domů. Šestice zlínských montážníků strávila v budově letiště nechtěně a bez jídla osmadvacet hodin. Během té doby se snažili zajistit zpáteční let i přes českého velvyslance v Libyi, ale marně.

Českého letadla se nedočkali s tím, že je určitě vezme letoun některé ze zemí EU. Stejně dopadli, když si koupili letenku maltské letecké společnosti. „Letadlo vůbec neletělo. Desítky lidí naštvaně mávaly letenkami, které neměly žádnou hodnotu,“ popsal montážník.

 

V letištní hale bylo úplné peklo, totální chaos. Nezažil jsem tak panikařící dav. Nedalo se v něm téměř hnout.Ravel Rejhon

 

V úterý večer převezli šestici Čechů zaměstnanci německého velvyslanectví do opuštěného kempu, kde ještě několik dní před nimi žily rodiny Němců pracujících v Tripolisu. Noc strávili v domě, kde zřejmě žila učitelka. „Bylo vidět, že při evakuaci myslela jen na nejnutnější věci, cennosti a další zůstaly na místě,“ poznamenal montážník.

Z úterý na středu se ale parta příliš nevyspala, jen přes ulici byla kasárna. „Po celou noc se z nich střílelo. Jedna z ulic pak nad ránem hořela,“ líčil.

Ve středu už šestice pracovníků vizovické firmy věděla, že se bude muset rozdělit. V letadle, které poslala německá vláda, byly údajně dvě volné letenky. Šéfmontér proto vybral Pavla Rejhona, kterému se před nedávnem doma narodil syn Dominik, a dále nejmladšího z montážníků. Zbylá čtveřice zůstala na letišti v Tripolisu o několik hodin déle s tím, že měli v nočních hodinách nasednout do ukrajinského letadla.

Na letišti vládl totální chaos

„V letištní hale bylo úplné peklo, totální chaos. Nezažil jsem tak panikařící dav. Nedalo se v něm téměř hnout, ale my jsme se museli dostat k letadlu. Zahodili jsme kufry s osobními věcmi a nechali si pouze batohy. V tom davu byla i spousta dětí s rodiči. Hrozila katastrofa,“ přiblížil montážník, který se musel prodírat rozezleným davem.

„Na jeho konci jsem měl po několika hodinách urvaná poutka od batohu. Kamarád měl tašku téměř zařezanou do ruky,“ poznamenal.

I když měl fotoaparát a mobilní telefon, snímky raději nedělal. „Lidé by mi je rozdupali. Všude byla spousta tajných a policistů. Nechtěl jsem riskovat, že do letadla nenasednu,“ přiznal šťastný otec, který po celou dobu myslel na svou rodinu.

Do letadla se dostal spolu se svým mladším kolegou až ve středu večer. Hodně je překvapilo, že bylo obsazených jen asi sto z téměř čtyř set míst. Z Tripolisu společně s Němci zamířili do Frankfurtu, odkud už majitel firmy Unico Modular zajistil letenky do Prahy.

„Jak to tak vypadá, do Libye, která je na pokraji občanské války, se jen tak nevrátíme,“ podotkl Pavel Rejhon. Jeho manželka s úlevou v hlase a mírnou nadsázkou dodala: „Říkala jsem mu, že už ho pustím jen po Evropě.“ To ještě netušila, že jej za pár měsíců čeká montáž obytných kontejnerů na Filipínách.