Chirac se tak rozhodl na doporučení komise, kterou k posouzení věci jmenoval. V jejím čele stál francouzský ombudsman Bernard Stasi. Komise vyšla ze zásady laicity tamní společnosti a školství. Republikánský model, založený na důkladné ochraně práv každého občana a na rovnosti před zákonem, popírá existenci etnických menšin a integruje všechny asimilací. Tak vznikala Francie od středověku. Zájem o okcitánský svéráz nebo o bretonštinu či korsičtinu a jejich výuka ve školách přišly do módy až v posledních letech.

Republikánský model je ale nyní i ve Francii zpochybňován, ze zámoří a severní Evropy tam proniká multikulturalita. Francie je v Evropě a evropské právo se přizpůsobuje i úpravě kolektivních práv etnických a náboženských menšin, už proto, že většina států střední a východní Evropy a Balkánu je ústavně zaručuje. Česká republika také. Francii to ještě čeká.

Imigrantům 20. století a jejich potomkům přichystala Francie tradiční kulturní a jazykové převálcování. "Nejhůře" se integrovali - čti: asimilovali - muslimové, jichž se ve Francii počítá na pět miliónů, z toho zhruba polovina hůře integrovaných. Náboženství je přitom ve Francii soukromou věcí každého, církev je oddělena od státu, který ji finančně nepodporuje a podporu ani neorganizuje. Ve školách se náboženství neučí, kříže tam viset nesmějí. Na rozdíl od etnických menšin stát ale aspoň uznává, že církve a různá náboženství existují.

Spor o šátky trvá už léta. Mnoho dívek muslimské rodiny nutí k tradici, k podřízenému postavení ženy. Francie byla zděšena případy násilí a vražd, jichž se na mladých muslimkách a jejich partnerech dopustili jejich otcové či bratři, kteří mstili odpadlictví od víry a způsobu života. Sociální práce státu a obcí s přistěhovaleckými rodinami je slabá, a ta, která by podporovala jejich etnickou a náboženskou identitu, chybí vůbec.

Některé dívky ale vyjadřují šátkem vzdor proti státnímu establishmentu nebo jako symbol vlastní identity. Nosí ho vysokoškolačky, které rodina už určitě nedonutí provdat se za ženicha podle výběru otce. Je ale pravda, že většina dívek ho nosí z donucení. Škola je však jedinou cestou k jejich odpoutání se od útisku rodiny, k emancipaci. Bez šátku je do školy pouštět nebudou, zůstanou bez vzdělání, a samy pak budou držet v porobě své dcery. Postoj prezidenta Chiraca je krátkozraký.

Na nedávné mezinárodní konferenci v Haagu o multikulturalismu se mluvilo i o náboženství a šátcích. Evropa se tam rozdělila - lidé ze Západu tvrdili, že svoboda náboženství a víry je už překonána, neboť právo na ně dostatečně zaručuje ochrana tří jiných základních práv - svobody svědomí, slova a shromažďování. Ti, kteří přijeli z "národnostní" Evropy, tedy z Východu a Balkánu, jim oponovali: jsou přece lidé, kteří náboženství chápou šířeji než jen jako průnik těchto tří svobod. A zahalování vlasů šátkem je toho příkladem.

Komise Bernarda Stasiho vydala doporučení šátky zakázat, 69 procent Francouzů je pro zákaz. Aby to vypadalo nestranně, zakazují se i židovské jarmulky a nošení "velkých" křížů. Být věřícím židem, bez jarmulky či jiné pokrývky hlavy bych prostě nechodil.

Komise prezidentovi také doporučila slavit vedle křesťanských svátků i po jednom muslimském a židovském. Chirac se ale i zde přiklonil k veřejnému mínění (58 procent Francouzů je proti).

Sjednocování Evropy urychlí proces koroze francouzského republikánského modelu, redukce člověka na rovnoprávného občana už dávno nestačí. Francie nezanikne, bude-li tolerantnější a pestřejší, a to nejen politicky jako nyní, ale i nábožensky a etnicky. Francouzi budou svobodnějšími. A nás, Východoevropany, bude těšit, že do sjednocující se Evropy také něco vkládáme, že nejsme vždy jen v postavení toho, kdo něco dostává či přebírá.

A navíc: Šátky přijdou i k nám, v Praze jsem jich už pár viděl. U nás je určitě nebudeme zakazovat ve školách jako kdysi dlouhé vlasy nebo džíny. Kdyby se to stalo, byla by v Praze, myslím si, velká protestní demonstrace. To tedy na rozdíl od Paříže.

PRÁVO 19. prosince