Obsáhlý a podrobný „grafický manuál merkantilních tiskovin“ svým podpisem stvrdil začátkem listopadu náměstek ministryně Pavel Staněk.

Někteří úředníci ministerstva, kteří toto dílo našli ve své e-mailové poště, proto žertovali, že už konečně vědí, co dělají jejich náměstci. Naráželi tak na to, že měsíc poté se objevil v jejich poště pokyn nový, který upravoval ten předchozí a pod kterým vedle Staňkova jména byl podpis i druhého z náměstků Marka Ženíška.

Hlavně správné odsazení od okraje....

Manuál neponechává nic náhodě. Stanoví přesně typ, velikost a barvu písma, i to, jaké musí být zachovány okraje shora, zdola, zprava i zleva, a také to, co která tiskovina musí obsahovat. A obsahuje vzory, jak to vše má v praxi vypadat. A tak úředníci zjistili, že jejich titul není vůbec podstatný, zato pracovní zařazení musí být uvedeno přesně a hlavně – malými písmeny. A telefony? Číslice se nesmí dělit, jak je někdo zvyklý po dvojicích, ale zásadně po trojicích.

Tak třeba podle pokynů se na vizitce ministra „musí funkce vejít na jeden řádek“. Pokud ale ministr bude „ověšen“ tituly vpředu i vzadu, riskuje, že písmo na jeho vizitce bude muset být zhuštěno, nebo pokud by ani to nestačilo, pak se bude muset zúžit. Totéž hrozí lidem, kteří mají příliš dlouhá jména. Povolená tolerance, kterou smí text přetéct, je totiž pouhý jeden milimetr.

Státní znak? Pouze ten velký

Největší problém ale způsobil náměstkům státní znak. Jaké že to tiskoviny mají být opatřeny státním znakem velkým a které malým? V první Staňkově verzi se měl malý znak (tedy jeden lev v jednom poli) používat „na rozhodnutích a jiných listinách osvědčujících důležité skutečnosti, vydávaných při výkonu státní moci“, všude jinde tedy mj. i na vizitkách, dopisních papírech a na komplimentkách se měl skvět znak velký (dva lvi a dvě orlice ve čtyřech polích).

Ženíškův pokyn v tom udělal jasno – na malý znak zapomeňte, všude patří pouze velký. Případně pak kulaté razítko.