Snažila se dešifrovat tajné kódy, mučila svědky, najímala geologické firmy, nikdy však nic neobjevila. Tisíce dokumentů, které mapují její pátrání v průběhu desetiletí, nabídl nyní k bádání Ústav pro studium totalitních režimů.

„Řádově máme k dispozici desítky tisíc stran,“ uvedl ředitel ústavu Pavel Žáček.

StB přitom nikdy nevěděla, po čem vlastně pátrá. Ve čtyřicátých letech převládal názor, že bedny zakopané v dubnu 1945 v prostoru vojenského cvičiště SS u Hradišťka obsahují záznamy o nedokončených výzkumech nových zbraní, které měly zachránit Třetí říši.

Vyrojily se však i spekulace o pokladu plném cenností ukradených Němci na okupovaných územích.

Ještě v roce 1989 vydal tehdejší generální tajemník KSČ Miloš Jakeš rozhodnutí o akci Závěť, v rámci které měl být vyzvednut „Göringův poklad“ v rozsahu 540 beden zlata, drahých kamenů a uměleckých předmětů pod dohledem Omnipolu a Československé lidové armády.

Na začátku byla ostuda

První vlnu pátrání spustila v roce 1946 mezinárodní ostuda, kterou utrpěly československé tajné služby.

Zatímco vnitro, sbor národní bezpečnosti a armáda pročesávaly pohraničí a pátraly po ukrytých písemnostech gestapa, abwehru a dalších okupačních složek, štolu v rokli Závist u Štěchovic v březnu 1946 tajně vybrala skupina amerických špiónů.

Odvezla přes 30 beden s částí archivu Úřadu říšského protektora ukrytých zde o rok dříve Němci.

Přestože československá strana obdržela informaci o chystané operaci Dynamite s předstihem a kopání Američanů vzbudilo rozruch i mezi místními obyvateli, nedokázaly úřady včas zareagovat. Američané však zřejmě nenašli, co hledali, a Československo dosáhlo vydání archívu zpět diplomatickou cestou.

Pátrání po druhé části pokladu, která měla být ukryta v jiné štole, poté neustalo až do pádu komunismu a přetrvalo v podstatě do konce federace.

Velitele SS při výsleších mučila

Další impuls dostala státní bezpečnost v roce 1951, kdy se s novou intenzitou zaměřila na výslechy velitele štěchovické ženijní školy SS Ericha Kleina. Ten pak v průběhu několika let postupně označoval nová a nová místa údajného úkrytu. Podle historiků si protahováním vyšetřování snažil zachránit život.

„Byl na tom psychicky i fyzicky velmi špatně, byl mučen, a to i hladověním,“ podotkl Žáček. Ke konci dosáhly Kleinovy fabulace absurdních rozměrů. „Tvrdil, že se v podzemí pod Medníkem stavělo letiště, maloval k němu i plánky,“ popsal výmysly Žáček.

Verzi, že Klein ve skutečnosti o úkrytu nevěděl, podporuje i fakt, že ani po svém vydání do Německa na Štědrý den 1964 až do své smrti v roce 1971 poklad nikomu neodhalil.

Výzkumy však pokračovaly dál v 60., 70. i 80. letech.

Pro Havla hledaly i červené barety

Poslední akci Omnipolu ze září 1989, na niž dohlížel přímo tehdejší šéf generálního štábu a pozdější ministr obrany Miroslav Vacek, přerušila sametová revoluce, ne však na dlouho. Krátce po revoluci uzavřely oblast vojenské hlídky. „Asi se jim podařilo prostřednictvím ministerstva vnitra natolik ovlivnit okolí Václava Havla,“ spekuluje Žáček.

„Historickým paradoxem je, že ve zvláštní odloučené jednotce, která zde pracovala, byli i příslušníci odboru zvláštního určení, tedy červené barety, které zasahovaly proti studentům na Národní třídě 17. listopadu,“ podotkl historik. Oficiální aktivity ustaly podle něj až po rozpadu československé federace koncem roku 1992.

A jaká je podle historiků naděje, že po roce 1946, kdy učinili svůj nález Američané, že štěchovické podzemí poklad ukrývá? „Zbývají jen hypotézy a zbožná přání,“ shrnul svou skepsi historik Jaroslav Čvančara.