Možná taky proto, že na sebekritické loučení má ještě měsíc čas a teprve v konečném projevu na rozloučenou poděkuje všem politickým spolubojovníkům bez rozdílu ve stylu Co jsme si, to jsme si.

Novoroční projev Václava Havla

Vzpomínám na vůbec první Havlův projev k Novému roku. Nám, do té doby zvyklým na husákovské ujišťování o vzkvétající zemi, řekl bez obalu, že země bohužel nevzkvétá a chceme-li, aby vzkvétala, nebude to zadarmo. Dnes si po třinácti letech prezidentování mohl dovolit trochu radostného bilancování.

Pokud při tak slavnostní příležitosti na chvíli zapomeneme na stav veřejných financí a výši deficitu státního rozpočtu, nelze s ním nesouhlasit. Český stát je ve světě respektovanou demokracií, svou bezpečnost pojistil vstupem do Severoatlantické aliance, v našem hlavním městě se opět psala historie, země se aktivně podílí na vytváření evropského státu, a navzdory prapodivnému způsobu rozdělení federace jsou dnes vztahy Čechů a Slováků bezproblémové.

Zatímco v mnoha Havlových vystoupeních, a to i v zahraničí, vítězil často filozofující dramatik nad státníkem, dnes tomu bylo naopak. Na oltář povinného novoročního optimismu, u této příležitosti téměř pochopitelnému, bylo proto položeno i trochu informací neslavnostně všedních.

Například to, že budování Evropské unie není historicky prvním pokusem sjednotit Evropu. O to už se na bázi křesťanství pokoušel Karel Veliký, a kupříkladu v první polovině 19. století, do vzniku národních států, byla přece bezcelní Evropa prakticky přirozeně sjednocena. Věřit, že ukončením téhle integrace skončí "dvoutisíciletá éra válek a kompromisů se zlem", si pak může dovolit opravdu jen politik ve slavnostním projevu, nikoli povinnou skepsí vybavený myslitel. A konečně prezidentovo prohlášení, že demokratický vývoj v naší zemi je nezvratný, se sice při novoročním obědě hezky poslouchalo, ale my dospělí přece všichni víme, že nezvratný je pouze běh času, nic víc, natož demokracie v jedné středoevropské zemi.

V závěru svého projevu jako by si Václav Havel posteskl slovy, že sebelepší prezident toho moc nezmůže bez podpory občanů. Mnozí v tom mohli pocítit výčitku odcházejícího státníka, jehož dobré úmysly nebyly veřejností pochopeny a podpořeny. Protože to ale bylo vysloveno dostatečně abstraktně, slavnostní a tentokrát smířlivý sloh projevu zůstal zachován.