Vláda se vydává na strmou, ničím nejištěnou cestu vzhůru - opouští mělká údolí beznadějného, bezperspektivního populismu. Riskuje-li, riskuje s odpovědností státnickou. Ani její představitelná prohra při schvalování reformy či rozpočtu nebude za těchto okolností porážkou potupnou. Ukázalo se v také posledních dnech, že na unijních fórech (summit v Řecku) dokážeme od první chvíle vystupovat samostatně a s pevným stanoviskem, a přitom v obhajobě rovného postavení států, které nepatří mezi velké, nalézat spojence.

Slova i duch vládního prohlášení jsou ve znamení narůstajícího sebevědomí, to znamená i ztráty obav. Rozšíření Unie v květnu příštího roku bude totiž už úplně posledním důkazem (pro ty nejmalomyslnější), že Evropa definitivně končí s rozdělením na "vítěze a poražené" z poslední války. Proto je dobře, že vláda, tentokráte sama, z vlastní vůle, aniž bezprostředně reagovala na něčí naléhání, řekla slovo i o minulosti, o lidských tragédiích nejen z doby válečné, ale i poválečné, o potřebě smíření. Spolková rada SRN, která se několik dní poté usnesla připomenout rezoluci Evropského parlamentu (z roku 1999), doporučující nám, abychom (právně neúčinné) poválečné dekrety prezidenta republiky zrušili, promluvila tentokráte až po nás.

Svým duchem se minula s pozdější rezolucí Evropského parlamentu (z listopadu 2002), výslovně zdůrazňující, že pokládá Česko-německou deklaraci za vzorový způsob, jak se vyrovnat s minulostí. Sebevědomá vláda ČR tak svým prohlášením k referendu mimo jiné otevřela dveře k debatě o tom, co ještě po všech výhradách, požadavcích a hrozbách na jedné a ujišťováních na druhé (naší) straně zbývá doříci. Už totiž opravdu nejsme a nikdy nebudeme pod jakýmkoli tlakem, který mohl být vnímán jako mocenské vydírání, jako reálná hrozba, a který je proto v tak citlivých otázkách vždycky kontraproduktivní.

Máme-li si ještě co říci, pokud jde o minulost, jsme tím zavázání především sami sobě. I když naši sousedé budou tomu jistě bedlivě naslouchat. Mějme pro to pochopení. Některé rány stále ještě bolí - nejen nás. Jestli z našich debat vyplynou také nějaká rozhodnutí, nějaké činy, k nimž my sami dospějeme, učiníme je především sami pro sebe, pro úlevný pocit, že se už nikoho a ničeho nebojíme, ani vlastní minulosti. Ani vlastního svědomí. Jsme si vskutku ještě cosi dlužni - když se kupříkladu vrátíme k osudu německých a rakouských odpůrců nacismu u nás, třeba sociálních demokratů, kteří skončili jako naši lidé v koncentračních táborech, když se zamyslíme nad postavením neodsunutých, kteří tu dodnes žijí s námi, ale neměli často všechna naše práva, či k takzvanému amnestijnímu zákonu.

Poté, kdy jsme již jednou nohou v Unii, víme jedno jistě: žádné majetky ani hranice nejsou a už nikdy nebudou ve hře státních zájmů. Jakákoli hodnocení minulosti neponesou už žádné právní a politické důsledky - jak ostatně praví již zmíněná česko-německá deklarace, jejíž platnost náš vstup do Unie dokonce stvrzuje. Žádná "zatýkací formule" už na nás neplatí: nic z toho, co od této chvíle řekneme, nebude moci být použito proti nám... Vláda má dobré důvody nebát se, nebojme se ani my.

PRÁVO 24. června 2003