Rodina ovlivňuje dítě víc než televize

Jedním z argumentů odpůrců televize je například studie kanadských vědců. Zjistili, že dva roky po zavedení televizního signálu vzrostl v městečku Notel stupeň fyzické agresivity o 160 procent, a to i mezi malými dětmi.

Ale ještě průkaznější je podle nich výzkum odborníků z Michiganské univerzity v USA. Dělali ho na vzorku 329 mladých lidí. Muži, kteří v dětství často sledovali pořady s násilnými scénami, se dopouštěli třikrát častěji trestných činů než běžná populace, a ženy dokonce čtyřikrát častěji. Tito muži i ženy také víc napadali své partnery, a to i fyzicky.

Američtí pediatři se však neobracejí svými doporučeními na televizní bossy, ale na rodiče. To napovídá mnohé o tom, kde vidí jádro potíží. Snaží se matkám malých dětí vysvětlit, že ty dvouleté by se neměly dívat na televizi vůbec. A děti ve věku 3-5 let maximálně dvě hodiny denně. Zdůrazňují to proto, že 40 % dvouletých se na americkou televizi dívá nejméně tři hodiny denně.

Podle nich nejde jen o vytváření zkresleného pohledu na svět nebo negativního dopadu násilí (jedenáctileté americké dítě stihne vidět v průměru 8000 vražd a 100 000 dalších násilných činů, zatímco třináctileté dítě v ČR "jen" asi 52 000 násilností). Jde hlavně o to, že vysedávání u televize, stejně jako u videa nebo u počítače, odvádí děti od konkrétních zážitků. Od činností, které je podle amerického pediatra Daniela Broughona učí tvořivosti, aktivitě a spolupráci s jejich vrstevníky nebo s dospělými.

Prostě je ochuzují o řadu nezbytně důležitých zkušeností a sociálních dovedností. Takové děti pak mohou mít větší sklon k omylům, selháním a citovým frustracím. K čemu může dohnat dítě frustrace, to v extrémní podobě ukázal loňský případ neúspěšného německého studenta Roberta Steinhäusera (19), který ve škole zastřelil 19 lidí. Je typické, že Steinhäuser, který selhával v reálném světě, byl posedlý televizí a hraním agresivních počítačových her.

Daniel Broughon však nevidí řešení v zákazu televize a spol. Ale v tom, že rodiče budou věnovat víc času svým dětem.

Podle zkušeností z českých pedagogicko-psychologických poraden tráví u televize více času děti průměrné a méně nadané. Ty více nadané, které bývají i přirozeně podnikavější, tolik nezajímá.

"Vliv televize závisí na osobnosti dítěte," zdůrazňuje PhDr. Petr Klíma, dětský psycholog a ředitel pedagogicko-psychologické poradny v Praze 3. "A o jejím rozvoji rozhodují především rodiče."

Podobný názor měl i soud, který zamítl žalobu na slavného režiséra Olivera Stonea. Rodiče pachatelů brutálních činů ho vinili z toho, že svým filmem Takoví normální zabijáci inspiroval jejich děti k trestným činům.

"Podle seriózních výzkumů je negativní vliv televize na děti minimální," tvrdil léta prof. Michael Kunczik z Institutu pro publicistiku v Mohuči. Nedávno však uznal, že pro děti z problémových rodin, které pociťují nedostatek pozitivních vzorů u svých rodičů, určité riziko představuje.

To, co bývá ve výchově nejsilnější, je však bezesporu příklad rodičů. Děti přirozeně napodobují jejich postoje názory, způsob vyjadřování, gesta, zkrátka celý způsob života. "Když je rodina zvyklá trávit hodně času u televize nebo přijímat život spíš pasivně, dá se něco podobného očekávat i od dětí, které v ní žijí," říká doktor Klíma. "A naopak, když mají stejně jako jejich rodiče spoustu koníčků, jsou zvídaví, aktivní a přemýšliví, stojí televize někde na okraji jejich zájmu."

Chybou jsou podle něj extrémy. Tedy nechat děti dívat na cokoli nebo jim televizi zakazovat. Zákaz je zbytečně handicapuje, když si spolužáci ve škole povídají o tom, co v televizi viděli.

Důležitější než vztah k televizi je pro zdravý rozvoj dítěte to, aby rodina měla jasně definované role. Otce, jako člověka, který dítěti pomáhá při poznávání světa, a matky, jako chápavé a laskavé ochránkyně domácího krbu. Spousta rodičů si podle Petra Klímy také neuvědomuje, jak je pro dítě životně důležité, aby vědělo, že ho mají rádi.

I když ho za všechno určitě nepochválí, může za nimi přijít se všemi svými problémy nebo průšvihy. Takové dítě bývá mnohem vyrovnanější a odolnější vůči všem negativním vlivům. Včetně násilí zobrazovaného v televizi. Přesně totiž rozlišuje, co je skutečnost a co fikce. Věci, které v ní vidí, se od rodičů naučí reálně hodnotit a zaujímat k nim vlastní postoj. Stejně jako ke všemu ostatnímu v životě.