Které životní období je nejšťastnější, alespoň podle vědců

Životní příběh každého člověka je jedinečný. Stejně tak vzpomínky, životní události a zážitky. Odpovědět tak na otázku, jaká období v životě jsou šťastnější, a která naopak ne, se zdá být složité.

Přesto to podle odborníků částečně vysledovat lze. Je k tomu ovšem zapotřebí mít dostatek času na prozkoumání životních příběhů, které tatáž osoba vypráví v různých okamžicích svého života. Výsledky podobné studie představili vědci v letošním roce, její výsledky byly uveřejněny v časopise Memory and Cognition.

V rámci studie trvající 16 let odborníci zpovídali skupiny mladších i starších Němců obou pohlaví - nejmladšímu bylo na počátku studie osm let, nejstaršímu pak 65. V čtyřletých intervalech pak jednotlivci popisovali stručnou verzi svého dosavadního příběhu.

Účastníci začali sepsáním sedmi nejdůležitějších vzpomínek svého života, poté odvyprávěli 15minutovou verzi svého příběhu, který měl obsahovat všech sedm uvedených vzpomínek. Jednotlivé životní vzpomínky pak byly rozděleny do skupin podle toho, zda byly šťastné, neutrální nebo nešťastné.

Uvedené rozdělení následně umožnilo vědcům analyzovat (i s přihlédnutím k věku jednotlivců), zda a v jakém životním úseku jsou vzpomínky spíše šťastné, nebo naopak nešťastné. A podle nich to přineslo některá zajímavá zjištění, uvedl pro server Psychology Today psycholog Art Markman.

Za prvé, vzpomínky žen byly předkládány obecně jako méně pozitivní než ty mužské. Platilo to pro většinu období, s výjimkou žen kolem čtyřicítky. Obecně se pak dal vysledovat i trend, že s přibývajícím věkem mají obě pohlaví méně šťastné vzpomínky než mladší generace.

Za druhé, vzpomínky na velmi rané dětství a rané dospívání byly mnohem méně pozitivní než ty na období pozdního dospívání a těsně kolem dvacátého roku života. Později mezi 20 a 30 lety vzpomínky ve své pozitivitě klesaly až k padesátce, kdy začínaly být opět pozitivnější.

Z toho odborníci odvodili, že nejpozitivnější období v lidském životě bylo u zjišťovaných účastníků v době pozdějšího teenagerovského věku a těsně kolem 20. roku života.

Vyprávění bylo strukturováno tak, aby lidé sdělili příběh, jak se dostali tam, kde jsou nyní. Mnozí tak začínali u tragičtějších zážitků (nemoc, úmrtí v rodině, neúspěchy ve škole), které ale později vedly k lepším situacím a triumfům. To může podle Markmana i částečně vysvětlit, proč byly s vyšším věkem myšlenky pozitivnější.