Hlavní obsah

Deník zasloužilého otce - Lebka a práce

Novinky, Robert Fajman

Naše dítě začalo ve svém 22.měsíci vyžadovat zařazení do pracovního procesu. Když ráno odcházím, přetahuje se o mou kabelu a volá "pááce, táto, sama!"...

Foto: archiv Hornické polikliniky

Nový umožňuje díky stavebním úpravám přístup pacientů i záchranných složek do všech podlaží objektu Hornické polikliniky.

Článek

Óó, jak jí závidím její naivní odhodlání vrhnout se do aktu tak zcestného a oželitelného, jako je práce. Šustí ukazovákem a palcem obou ruček a že prý "penízky, pááce, táta, já sama!". Neprodává se někde tohle nadšení v injekcích nebo zapečené v koblize? I vysvětlil jsem malé údernici, že práce je pro tatínka, malé holčičky mají ještě čas, ať pomáhá doma mamince, táta zkusí nějaké penízky vysoustružit sám. Bez křiku se to neobešlo, nakonec si ale rezignovaně odešla hrát s "gojilou" do stanu, který jsme jí s velkým úspěchem postavili v pokojíčku. Dala si do něj svou malinkou, umělohmotnou mikrovlnku a mop a je zabydlená.

Má ostatně vůbec zvláštní preference. Její nejoblíbenější motiv na kreslení je, kupodivu, lebka! Kdykoliv vezme křídu nebo pastelku do ruky a stoupne si před tabuli, volá "táááto, uebku, uebku!" a já jdu a nakreslím jí lebku a její dětská tvářička září nadšením. Což teprve, když jí tuhle teta z chirurgie ochotně namalovala celou kostru i s hrudním košíčkem, jej! Ne kytičku nebo ptáčka, ueebku! Na ulici nadšeně ukazuje na mikiny posledních příznivců heavy metalu a v extázi křičí "jééé, uebka, jéé". Jinak je to ale něžné stvoření...

Před pár dny procházela nudlovitě-smrkózním nachřapáním, to jí zase děsně dobře dělaly kapky do nosu. Všechna ta různá stříkátka a "jéééky". "Nemocná! Jééky!"

Pilulím se vyhýbáme, když to není nezbytné (před minutou jsem do sebe narval druhý Ibuprofen, abych pozapomněl na zákeřnou stoličku, než se zítra dostanu na křeslo paní zubařky, brrr, zabbírá to jen napůl..), ale Alžbětku medikamentózní léčba očividně zaujala. Museli jsme lékárničku přemístit na nedosažitelné místo, aby si něco nenaordinovala sama!

Pobíhá tu tedy po bytě alespoň s yalem, který má mamina připravený do porodnice (je to taková lahvička s klystýrem k aplikaci před porodem) a přikládá si ho k zadečku a dělá psss, pssss. Jaj.

Usadit se nám jí daří bezpečně jen se Štaflíkem a Špagetkou. Měl jsem za to, že je to jeden z těch večerníčků, na nichž jsem vyrostl, Emanuel, Kosí bratři, Rumcajs a tak. Ale na obalu DVD se píše rok 1989. Že bych rostl na večerníčku v šestnácti? Asi nějaká novější série...

Když se jí zeptáte, koho má nejradši, zakřičí, že Jáuu a Ditu, což jsou známí, které viděla sotva párkrát, ale zamilovala si je. Je to koketa. A co tátu? Jááááu! A koho ještě? Diiitu! Nevděčnice flirtařská, malá. Dokáže se čepýřit a stydět tím nejdojemnějším způsobem.

Je to, holt, ženská!

Reklama

Související témata:

Související články

Deník zasloužilého otce - Genetický obtisk

Znáte betonově tu pravěkou, klišovitě znějící říkánku o pohledu na tchýni, stačícímu k téměř jasnovidecké (samozřejmě nelichotivé) představě o podobě vaší...

Výběr článků

Načítám