Článek
Abych se přiznal, jako chlap to ani tolik nechápu. Porod jako takový je zázračná věc - když už držíte potomka, vaši krev, vaši miniaturu v dlaních (je to tu, fakticky jsem táta, ty bláho!) a je hotovo. Pak je to samozřejmě přistání na Měsíci - před Apollem 11, samozřejmě! Ale samotný průběh, všechno to tlačení, stahy, krev, pot, hodiny řevu, no, však víte, prostě to není úplně to, co chlap ženské závidí, ač finální produkt za to sakramentsky stojí.
(Náš první finální produkt právě před minutou vysypal všechno mé holení, ukořistěné v koupelně, do záchodu...)
Asi bych to zvládl, sám být rodičkou, když by nebylo vyhnutí, ale to se to holedbá, když to nebudu moci nikdy dokázat (alespoň doufám), že. Tak radši sklapnu.
Ó, velká ženo, máš mou úctu, ale osobně bych dal přednost císaři. Těšit se na všechno to utrpení... Má poklona, rodičky světa. Ženská je sakra silný tvor, radši se s ní nedostat do křížku.
Jasně, císařský řez je operace, prostě operace, řízy, říz. Romantika nula nula. Pětkrát vyšší riziko a tak dále. Úplná anestezie (když nevyjde epidurální, jako při Alžbětě), nic moc. Budu hnusně pragmatický - pro mě, otce čekajícího na Alžbětčino zrození na chodbě, to byla celkem pohoda. Tři coly z automatu a bylo. Nezmuchlané, krásné miminko, jak z letáku na plínky.
Není to asi ten správný pocit zadostiučinění, že jste si ho nevyspoluhekali, že nepřišlo na svět jaksi přirozeně, o tom žádná.
Konec pánevní jak z porodní příručky, maminka diblík, dítko přes čtyři kila - neměli jsme na výběr, zabouchli za ní dveře a bez diskuse na sál. Já obšoural všechny chodby v Podolí a tím se stal otcem.
Jizva mě překvapila. Každý chlap si to říká, jak velká bude asi jizva, brr? V tu chvilku je vám to úplně buřt, jasně, ne že by na tom záleželo, ale napadne vás to. Byla malá a schovaná. Jak tímhle mohla na svět proklouznout naše Bětka? Pravda, tam dole by měla slavobránu do vnější existence ještě užší...
Přišel jsem o všechno to držení za ruku při porodu, na které jsem se tak těšil a školil. Byl jsem manželce platný jak platné vízum v prošlém pase. Nebyl jsem při tom. A víte co, přežil jsem to bez psychiatra. Koláče bez práce. Jo, jo.
Manželka už se připravuje na Julii. Rozhodla se tentokráte vyzkoušet jinou porodnici. Studuje další tuny chytrých knížek (divím se, že ještě nějaké nepřečtené na téma porodu po Alžbětě existují) a já jsem opět chystán na úlohu aktivní manželské výpomoci v okamžiku O!
Na rozdíl od tehdejšího těšení se, jsem teď nějaký nesvůj. Skoro se bojím, že na to nemám, že to nezvládnu, fláknu sebou na sále a tak dále...
Tady máš olejíček a masíruj hráz, konec března už je za rohem! (Co jsem se namasíroval před rokem a a nakonec to přišlo vniveč....)
Má drahá si jemně pomačkává velikánské bříško a mračí obočí stejně jako tehdy. Má pocit, že Julie má hlavičku nahoře a to ji dělá vrásky.
Času dost, říkám já. (Času dost, říkali všichni o Alžbětě, ještě se stokrát otočí - neotočila ani o píď.) Jen v 30% případů se konec pánevní opakuje, uklidňujeme se navzájem. Já jsem pravda, sprostě klidný. Když ale chce manželka tlačit pěkně poctivě, budu jí to přát, jak jinak?! Uvidíme...
