Článek
Pokud tak nečiní soustavně, píše se v info mailu, co mi chodí z jednoho rodičovského portálu. Alžbětka soustavně nečiní. Jen zcela v mezích normálnosti. Vlastní zkoumání je přeci jen vždy nad informace z druhé ruky. Proto právě tato zákoutí lidského fyzična a jejich slovní označení je tím, co ji poslední dny interesuje.
Má jasno - táta má piňdí, máma pípu a "Aba" taky pípu. V průběhu dne si tu a tam přichází tato zcela zásadní fakta ověřit. Co kdyby nebyly stabilní, že?! Zapíchne mi prst přesně do rozkroku (auuu) a s radostným výrazem konstatuje - piňdí! (Je tam!) Běží za mámou, nadzvedne jí zkušeným hmatem sukni a vykřikne pípa! (Stabilní!) Je milé zjistit, že věci jsou na svých místech! Aby byla statistika píp a piňďů v naší domácnosti kompletní, nadzvedne kočce ocas a mudrlantsky se zatváří. Pípa, vykřikne po zralé úvaze. Bingo! Ano, v naší rodince jsem jediný piňda. (No, piňda, no, jak se to vezme, že, ho-ho-ho.) A to nás na jaře čeká další pípa... Ještě jedno, pane vrchní.
Rozrůstající se slovní zásobu ovšem využívá naše mluvka i k profilování svého diktátorského ega. Půjdeme z vany, Bětko? Ne! Běž! Pápá! A ukáže mi dveře! Chceš s tím pomoc? Neee! Sama!!
Cizí maminka nakládala před domem do Fabie dětskou sedačku. Alžběta pohotově přicupitala, odstrčila paní od auta, popadla dveře, zavřela je a s pocitem dobře vykonané práce se otočilana udivenou maminu: sama!
V místní večerce jsem se snažil dcerce vysvětlit, ať nerve papír z Kinder vajíčka, že doma máma rozbalí. (Zákeřná berlička.) Vyrazila směle ke dveřím. Na výtku, že je nutno nákup nejprve (bohužel) zaplatit, prodrala se přes tři lidi ve frontě před námi, podala "zboží" Haovi (zbylá dvě jeho jména si nedokáži zapamatovat, ale je to fajn kluk, pracující 14 hodin denně sedm dní v týdnu - nechápu!). Aba!
Ostatně, když už jsme u toho žvance. Bude-li to tak pokračovat, bude ze mě špekáček. Manželka vyvařuje Alžbětce jako o život a ještě si každý recept pečlivě eviduje, pokrm fotografuje a archivuje. Pěkně to vypadá - ještě pár A4 a máme v kupě solidní dětskou kuchařku. A já pěkně kulaté bříško. Co nesní naše dračice a nedojí mamina (nedojí, nedojí...), sežeru já! Slušnější slovo by byl hřích použít. Chramst.
Nemám to srdce - nenarvat do sebe všechno, když druhý den už by to nikdo nesnědl. Ať prasknu, nemám rád, když zbude na talíři, ač se to prý má. (Zdlábnout všechno je taky príma.)
Otcovství rozhodně zatím není pro můj žaludek strádáním. Jak jsem zhubl z fofru po porodu, tak teď spokojeně přibírám...
Piňdí, pípa, běž, pápá!
